Jan Fischer: Nesnesitelná lehkost vládnutí

Výsledkem debaty bylo v první řadě sdělení, že vláda nepotřebuje žádat o důvěru před zahájením svého prodlouženého mandátu. Nebylo řeči ani o tom, kterého ministra Fischer vymění. Zřejmě nevymění nikoho kromě Ladislava Mika, který se už chce vrátit do Bruselu a předá resort životního prostředí náměstkovi Janu Dusíkovi.

Důvody takové shody přiblížili šéfové velkých stran. Lid si Fischerovu vládu přeje, protože podle společnosti STEM má důvěru 77 procent občanů, což je nejvíc v historii České republiky. To říká Jiří Paroubek a Mirek Topolánek dodává, že jiná možnost než Fischerův kabinet ani neexistuje.Tím připomíná, že obě velké strany jsou dost silné, aby se v příštích osmi měsících držely v šachu, což je základní předpoklad pro přežití současné vlády.

Zní to prakticky neuvěřitelně. Země prochází ekonomickou i politickou krizí a udržovací kabinet je z pohledu občanů a fakticky i politiků ideálem vládnutí.

Paradoxů při hodnocení vlády je celá řada. Zajímavá je zkušenost s tím, jak všichni skloňují slovo odpovědnost. Z pohledu politiků v čele s Paroubkem a Topolánkem i těch šéfů menších stran, kteří jim sekundují, je podpora Fischerovy vlády právě aktem odpovědnosti. Zajišťují tím, že země nezůstane bez vlády. Ovšem zároveň prohlašují, že s vládou nemají nic společného a že ministři či premiér, které oni osobně do vlády nominovali, naopak nemají nic společného s jejich stranami. Jinými slovy, ze samé odpovědnosti se odpovědnosti zbavili. Nejde o to, že Fischer přes prostředníky konzultuje s oběma šéfy své další kroky. Podstatnější je fakt, že nemožnost vzniku normální politické vlády je založena na rivalitě obou politiků, jejichž kroky se staly nepředvídatelnými dokonce i pro jejich okolí.

Neschopnost politiků najít rozumné krizové řešení vede ke vzniku vlády, jejíž prostor rozhodování je významně omezen. Straničtí politici si občas upřímně povzdechnou, jak by to bylo příjemné sedět ve Fischerově vládě. Právě odpovědnost úředníků ve vládě je menší, než v případě politických ministrů. U byrokratů totiž končí nástupem příští vlády. Za svá rozhodnutí neponesou žádné důsledky pokud se přímo nedopustí kriminálních zločinů, což nikdo nepředpokládá.

Ve skutečnosti to je ještě horší.

Jak ukázalo i páteční jednání, příkazem dne je nedělat nic: neměnit vládu, neměnit ministry, nehlasovat o důvěře, nediskutovat o programu. Ministři tedy nenesou žádnou odpovědnost a navíc nemusí ani nemohou nic dělat. Jen udržovat chod státního aparátu.

Tento stav nejde vyčítat Janu Fischerovi. Zřejmě je to příjemné dělat premiéra. Ovšem na vědomí, že udržováním své vlády pomáhám zakrýt nezodpovědnost politiků, nic příjemného být nemůže.

Při takových úvahách se člověk dostane až k Machiavellimu, který prohlašoval, že pro dobro obce je možné porušovat zákony i mravní pravidla. Ovšem ani Machiavelli přitom nezapíral, že se hříšný vladař nakonec stejně dostane do pekla.

Případ českého premiéra a udržovací vlády není třeba takto vyhrocovat. Ovšem připomínka etického rozměru celé věci je namístě. Fischerovi se dá věřit, když řekl, že svůj úkol přijal z odpovědnosti ke své zemi. Ovšem otázka zní, jestli to tak vidí všichni jeho ministři.

Jedním z hlavních rizik nadcházejících týdnů a měsíců Fischerovy vlády a nejasné většiny ve sněmovně se stává nadvláda zájmových skupin. Už dnes není pochyb o tom, že ministerstvo dopravy prosazuje především zájmy lobby stavitelů dálnic. Ministr průmyslu zatím dělal všechno tak, aby vyšel vstříc energetické společnosti ČEZ. Ministryně zdravotnictví podporuje jednoho konkrétního zdravotnického magnáta. Netýká se to všech ministrů, ale ještě by se dalo pokračovat.

Dnes hrozí, že se stejně cynicky přepíše vládní program. Právě přes Fischerovu vládu se může prosadit dlouhodobý sen všech energetiků na dostavbu Temelína a otevření dalších dolů na uran či hnědé uhlí. Státní investice mohou být dlouhodobě zaměřeny na stavbu prokazatelně předražených dálnic, nebo opravu paneláků.

Pro společnost ani její ekonomiku v tom není žádná budoucnost, ovšem souhlasí s tím vlivní členové obou nejsilnějších stran. A své záměry mohou prosadit s tím, že odpovědnost ponese někdo jiný. Kdyby se to někomu snad nelíbilo, tak vládu stejně svrhnout nemůže, protože je přece nezbytné, abychom vůbec nějakou měli.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .