Jan Fingerland: Zeman v jeruzalémském porcelánu

Jeruzalém je místo, které hraje důležitou úlohu ve světových dějinách už třetí tisíciletí. Své posvátné objekty zde mají židé, křesťané i muslimové – proto také někdejší plán na rozdělení Palestiny z roku 1947 počítal s tím, že Jeruzalém bude mezinárodně spravovanou zónou.

Je zajímavé, že za tři tisíce let nebyl Jeruzalém nikdy hlavním městem žádného státu – s výjimkou starověkých židovských království a novodobého Izraele. Proto také Izraelci považují Jeruzalém za svou metropoli i z historických, nejen náboženských nebo ideologických důvodů. Odkazují se také na skutečnost, že už sto padesát let je židovská komunita v tomto městě největší. Ani Arabové však nejsou zanedbatelnou částí městské populace.

Situaci komplikuje skutečnost, že Jeruzalém byl během války v roce 1948, během které se arabské státy pokusily zabránit vzniku židovského státu, rozdělen na dvě části. V té západní si Izraelci vybudovali svou metropoli, včetně sídla parlamentu, vlády, prezidenta i Nejvyššího soudu. Tam také leželo velvyslanectví tehdejšího Československa, než Praha na sovětský pokyn v roce 1967 přerušila s Izraelem diplomatické styky.

Východní část, včetně Starého města s většinou posvátných míst, obsadilo Jordánsko. Tak tomu bylo až do roku 1967, kdy Izraelci během šestidenní války obsadili celý Západní břeh včetně východní části Jeruzaléma. Znamenalo to návrat židovské přítomnosti do míst, kam židé před tím dvacet let nemohli, včetně oblasti bývalého Chrámu. Už v té době některé státy raději přesunuly své ambasády do Tel Avivu, města vzdáleného asi šedesát kilometrů.

Situace se dále zkomplikovala tím, že v roce 1980 izraelský parlament schválil zákon o Jeruzalému jako „věčném a nedělitelném“ hlavním městě. Na to reagovaly téměř všechny zbylé státy vystěhováním svých zastupitelství. Považovaly totiž tento krok za překážku pro zřízení budoucího palestinského státu s Jeruzalémem – či východním Jeruzalémem – jako hlavním městem. Tím do značné míry vyhověly tlaku muslimských zemí, které považovaly Jeruzalém za symbolicky závažný problém.

Kolem otázky Jeruzaléma vskutku vznikla a dosud trvá jakási psychóza. I prezident Obama během své návštěvy Indonésie cítil potřebu hovořit o rozdělení Jeruzaléma, aby dal muslimskému světu najevo, že není proti němu. Také západní média hovoří ve zkratce o Izraeli jako o Tel Avivu, ačkoli vláda ani parlament tam nesídlí. Někteří novináři z politické hyperkorektnosti nebo neznalosti dokonce hovoří o „telavivské vládě“. Rovněž palestinská politická reprezentace, zatím provizorně sídlící na západním břehu v nedalekém Ramalláhu, udělala ze získání Jeruzaléma tabuizovanou otázku, takže Izraelci, budou-li chtít uzavřít mír, budou muset Jeruzalém rozdělit.

Jak se bude dělit například Staré město, je pozoruhodným rébusem, nejen kvůli bezpečnostním kontrolám, ale i kvůli nárokům jednotlivých vyznání na posvátná místa. Dřívější mírové návrhy například počítaly s tím, že na Chrámové hoře, kde dnes stojí významná mešita Al Aksá, by palestinský stát měl svrchovanost na zemi, zatímco Izrael by měl svrchovanost pod zemí – tam, kde ležel Šalamounův Chrám. Zkušenost z velmi komplikovaného sdílení třeba nedalekého Chrámu Božího hrobu, kde se několik křesťanských církví prakticky není schopno dohodnout na spolupráci a občas se jejich duchovní dokonce poperou, nedává velkou naději na rozumné řešení pro celý Jeruzalém. Dosavadní zprostředkovatelská úloha Jordánska při správě chrámového okrsku také není zrovna dokonalá.

Paradoxní stránkou věci je, že kdyby měli o budoucnosti Jeruzaléma hlasovat jen arabští obyvatelé Jeruzaléma, pravděpodobně by zvolili přičlenění k Izraeli. Ne z lásky k němu, ale pro ekonomické a politické výhody, které by jim to přinášelo. V současné době mají status kdesi na pomezi izraelského občanství a příslušnosti k Palestinské samosprávě, což znamená, že nehlasují v celoizraelských volbách, ale volí jeruzalémského starostu.

Vraťme se však k otázce ambasády v Jeruzalémě. Jedním z největších paradoxů je, že by přesun ambasád do tohoto města málo kdo z tamních obyvatel opravdu chtěl. Jeruzalém je oproti Tel Avivu město chudé a plné zbožných, ovšem ekonomicky nepříliš výkonných lidí. Doprava ani veřejné služby tu nejsou na vysoké úrovni, příliv zahraničních diplomatů by jen zvýšil ceny nemovitostí a zkomplikoval provoz města. Mnozí sekulární Izraelci se proto trvale vystěhovávají, ať už do Tel Avivu nebo alespoň na jeruzalémská předměstí, za municipální hranice města. Kosmopolitní Tel Aviv je také město zcela jiného charakteru než trochu tíživý Jeruzalém a mnozí diplomaté jsou asi rádi, že mohou být právě tam.

Pokud by tedy vůbec někdy měly nějaké ambasády v Jeruzalémě sídlit, musela by se v již tak přeplněném městě zřídit nějaká nová diplomatická čtvrť. Ležela by to pravděpodobně na západ od města, hluboko v izraelském teritoriu, nikoli v samotném Jeruzalémě. Ani Palestinci a další Arabové by tedy nemuseli nikomu hrozit vážnými diplomatickými důsledky za to, že o přesunu vůbec začal mluvit. I od takového okamžiku jsme však ještě velmi daleko, bez ohledu na návrhy prezidenta Zemana.