Jan Fingerland: Začátek konce turecko-kurdské války?

Konflikt turecké armády s Kurdskou stranou pracujících trvá tři desítky let a podle odhadů si vyžádal deseti tisíce mrtvých, zejména na kurdské straně. Kurdové reagovali na útlak nebo alespoň omezování svých národnostních i politických práv ze strany nacionalisticky motivovaných vlád v Ankaře. Ovšem i samotná PKK používala nevybíravé metody a jak Evropskou unií, tak i Spojenými státy je považována za teroristickou organizaci. Nyní, jak se zdá, nastal čas, kdy boj ustupuje smíru. Za tímto vývojem jsou dva muži, turecký premiér Recep Tayyip Erdoğan a legendární vůdce PKK Abdullah Öcalan.

Öcalan je už od roku 1999 v tureckém vězení, ale podržel si velký vliv na svou organizaci. Dokonce z vězení na ostrůvku Imrali dokázal ovlivnit některá její zásadní rozhodnutí. Nyní dospěl k závěru, že je čas využít příležitosti a uzavřít příměří. Na tom měl zájem i turecký premiér Erdoğan, který se hodlá už brzy ucházet o prezidentskou funkci a ukončení bojů by mohlo být jeho velkým triumfem. Jistě také cítil, že dlouhotrvající konflikt podvazuje turecké síly a oslabuje morální pozici jeho země v mezinárodních vztazích. A do třetice také platí, že on a jeho strana AKP jsou sice nacionalistické, ale také islámské, a boj proti kurdským povstalcům, nebo vůbec upírání kulturních práv Kurdům pro ně není tak zásadním tématem.

Nyní tedy na základě vzájemné dohody odešlo několik stovek bojovníků PKK z Turecka do Iráku, a dalších zhruba tisíc je bude následovat během příštích týdnů. Boj proti turecké vládě prý definitivně ukončí, až se turečtí Kurdové dočkají plných práv a až budou propuštěni zbylí věznění spolubojovníci, včetně samotného Öcalana. Zda a kdy se něco takového skutečně stane, je otázka. Důležité je rozlišovat krátkodobé a dlouhodobé faktory.

Pro PKK to není vítězství, ale totéž platí i pro Turecko. Vláda AKP je nyní kritizována za to, že lidé, považovaní v Turecku za teroristy a vrahy, mohou jen tak odejít a to ještě se zbraněmi. Pro Turecko to však je šance přinejmenším si ulevit od jednoho dlouhodobého problému. Dost podstatná část tureckého obyvatelstva jsou totiž Kurdové, a konflikt tureckého nacionalismu s kurdskými požadavky byl pro další rozvoj země skutečně ničivý. Nyní bude důležité, aby nedošlo k žádnému narušení odchodu bojovníků – ti už si nyní stěžují, že turecká armáda porušuje dohodnutá pravidla a okamžitě se zabydluje ve vyklizených oblastech. Důležité také bude, zda vojenský velitel PKK Murat Karayilan bude i nadále ochoten dodržovat příměří.

Bojovníci PKK odcházejí na jihovýchod, do sousedního Iráku, totiž irácké části Kurdistánu, pomyslné oblasti osídlené Kurdy, která zasahuje několik států. Irácká vláda v Bagdádu nad příchodem zahraničních ozbrojenců vyjádřila nelibost, ale to je asi tak vše, co s tím může momentálně dělat. Iráčtí Kurdové si vytvořili na severu Iráku svůj vlastní ministát, a právě tam leží mimo jiné zahraniční základny jejich kurdsko-tureckých bratří z PKK. Přesto jsou obavy irácké vlády na místě. Pod povrchem doutná nejen spor turecko-kurdský, ale i spor mezi centrální iráckou převážně šíitsko-arabskou iráckou vládou v Bagdádu a iráckými Kurdy.

Jde zejména o konflikt o osud sporných oblastí kolem severoiráckého Kirkúku, který pod kurdskou autonomii nepatří, ale Kurdové jej považují za svůj, protože byl osídlen Kurdy, než byl za Saddáma Husajna uměle dosídlen dalšími národy. A také spor o přerozdělení zisků z ropy, která se těží právě v iráckém Kurdistánu a ve sporných oblastech. A aby situace nebyla zcela jednoduchá, se severoiráckou Kurdskou regionální vládou za zády irácké vlády úspěšně spolupracuje Turecko, a to i na obchodu s ropou. Tento turecko-kurdsko-arabský trojúhelník má ještě jeden cíp, a to je pravděpodobně rodící se autonomie Kurdů v Sýrii, kteří se pravděpodobně pokusí vytvořit podobný de-facto-stát jako jejich iráčtí krajané. I to byl ostatně jeden z důvodů, proč Turecko raději uzavřelo mír teď, dokud je to ještě trochu možné - a důstojné.