Jan Fingerland: Vzpomínky mladého dělníka na revoluci

19. prosinec1989
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 19. prosinec1989

Reflexe zatím posledního velkého zvratu v českých dějinách podivuhodně často končí u vzorce: „právníci“ si vydělali, „dělníci“ ostrouhali.

Ne všichni tehdejší dělníci mohou s tímto černobílým hodnocením souhlasit.

Jedním z nich jsem byl totiž já sám. Listopad mě zastihl v posledním ročníku polygrafického učiliště, a přede mnou byla jasná perspektiva. Dva roky vojny a pak návrat do tiskárny. Zpátky mezi nejpřirozenější a nejzapálenější odpůrce režimu v řadách šedé zóny, a současně paradoxně příslušníky třídy, které se vládnoucí ideologie dovolávala.

Tváře moci

Mezi budoucími proletáři ovšem zřízení vystupovalo jako něco prolhaného, utlačovatelského a možná především trapného. Nebyla to nutně nějaká sofistikovaná „politická svoboda“, co mladí dělníci postrádali.

Nesvoboda měla podobu policistů, kteří je běžně legitimovali jen za to, že mají dlouhé vlasy a džínovou bundu. Nebo dobře živených mládenců, kteří je také občas zmlátili při demonstraci, a pak za to dostali prémie. Ostatně, slavná dívka se svíčkou z Šibíkova snímku je moje spolužačka Helena – být proti „státu dělníků a rolníků“ se mezi učni považovalo skoro za automatické, lišili jsme se nanejvýš odvahou.

I takzvané mlátičky byli mladí muži, pravděpodobně také původně dělníci. Ovšem pamatuji si také zhnusenou reakci svých kolegů v mém žižkovském sportovním klubu, vesměs mladých dělníků a učňů, když se dozvěděli, že jeden z nich uvažuje – z čistě pragmatických důvodů – o nástupu k pohotovostnímu pluku. Mladým „proletářům“ byla věc naprosto jasná.

Nejsilnějším vjemem mladých lidí v mém okolí ale pravděpodobně nebyla štěpánovská zpupnost moci, a dokonce ani její jakešovská komická nablblost. Tím, co nás formovalo nejvíce, bylo pravidelné setkávání s všeobecnou podřízeností, ohnutostí, ponížením, a snad hlavně sebeponížením lidí, kteří nám byli blíže než nějaký Jakeš nebo Štěpán.

Bakterie strachu

Už jako teenageři jsme vnímali, jak se dospělí v našem okolí neustále bojí a jak mají naprosto dokonale zažité hranice, přes které už se nesmí. Cítili jsme to hlavně mezi učiteli a mistry odborného výcviku, kteří si pro sebe nárokovali institucionální autoritu. Zvláštní odrůdou pak byli ti, kteří dokázali skloubit obojí: vlastní strach i zálibu ve vyvolávání strachu u druhých, skoro jako v nějaké Gogolově hře.

Jak jsem z pozdějších rozhovorů pochopil, na gymnáziích se často dýchalo volněji, ale současně měl budoucí dělník mnohem větší vnitřní svobodu: už skoro nebylo, čím ho vydírat.

Některé z těch, kdo se snažili nás udržet v úzkém korytě přijatelného chování, jsme dokonce nenáviděli. I když dnes už si asi umíme představit životní zkušenosti, které je zformovaly, a pociťovat lítost, že i jim nebyla dána ona „milost pozdního narození“, jak o ní v jiné souvislosti mluvil Helmut Kohl. Listopad nás osvobodil od dilemat, která by nás třeba také zlomila.

Potíž byla, že preventivními obavami a opatrným kráčením po úzkých cestičkách povoleného se nakazila i většina učitelů, učitelek, mistrů a mistrových, které jsme měli rádi a respektovali jsme je. Strach byl všeobecný a vlastně jsem dnes překvapen, kolik lidí vzpomínku na ten neustálý tlak a pokoření vytěsnilo.

Virus volnosti

Pokud mohu mluvit i za své spolužáky a spoluučně, změna režimu se pro nás neodehrávala v první řadě jako naděje na demokracii nebo západní prosperitu, ale v podobě úlevy, že už nebudeme žít v dusnu, které nás provázelo od dětství. Perspektiva, že nás čeká ta podoba dospělosti, kterou jsme kolem sebe viděli, byla tísnivá. Vlastně nám dosažení politické svobody i emancipace vyplývající z dosažení zletilosti splynuly do jednoho zážitku.

Jan Fingerland

Mám povědomí o zhruba polovině svých bývalých kolegů z učiliště. Vede se jim asi různě, ale u žádného nemám dojem, že by na vteřinu zalitoval, že se dožil změn roku 1989. Je to logické, zkušenost neustálého přidušování – a pak zážitek náhlého nadechnutí – nás naočkovaly svobodou na zbytek života.

Autor je komentátor Českého rozhlasu