Jan Fingerland: Tuniští voliči jsou jako ti čeští

Oba státy jsou měřítky regionu spíše malé, ale symbolicky mají velkou váhu. Izrael funguje jako parlamentní demokracie od svého počátku, ale okolní státy ho neberou nutně jako svůj vzor, spíše jako stín. Z hlediska arabského světa hraje tedy průkopnickou roli hlavně Tunisko.

Čtěte také

Tunisko zakázalo úplné zahalování obličeje

Tedy stát, kde arabská revoluce roku 2011vypukla jako první, a především jediný, kde se dá mluvit o udržení svobody a demokracie. Egypt se vrátil k diktatuře, Sýrie u ní zůstala, a navíc se ponořila do občanské války, stejně jako Libye nebo Jemen.

Tunisko ovšem stále ještě bojuje o zachování výdobytků posledních téměř devíti let. Politický boj se ustálil na přetlačování mezi převážně umírněnými islamisty ze strany An Nahdá, a rozhodnými stoupenci sekularismu, které zastupuje zejména strana Nidáa Túnis. V zatím posledním kabinetu se obě strany spojily do velké koalice, o jejím pokračování mají rozhodnout blízké parlamentní volby.

Účtování s politikou

Ty se konají už v říjnu, a po nich měly následovat i volby prezidentské. Jenže prezident Kaíd Sibsí předčasně zemřel a bylo potřeba ho nahradit. V Tunisku má prezident převážně ceremoniální roli, podobně jako u nás, a podobně jako u nás ho navzdory jeho spíše symbolické úloze volí přímo občané.

Čtěte také

Adam Černý: Sedm let po arabském jaru se Tunisko otřásá

O funkci byl zájem, do boje o prezidentskou pozici vstoupilo více než dvacet uchazečů, včetně stávajícího premiéra a ministra obrany, dvou bývalých premiérů nebo jednoho exprezidenta. Tedy mnoha představitelů současného systému, který čerpá svou legitimitu z jasmínové revoluce roku 2011 a vyhnání diktátorského prezidenta Ben Alího.

Je příznačné, že voliči tyto kandidáty odmítli, do druhého kola naopak postupují politici, kteří se vůči stávajícím poměrům vymezují a odmítají i oba hlavní porevoluční proudy, umírněný islamismus i sekularismus.

V tom nám může být jednání tuniských voličů povědomé, prožívají deziluzi z nových poměrů, i z toho, že dosavadní držitelé moci se zaměstnávali hlavně vzájemnými rozmíškami, a přitom spolu reálně nesoupeří. V takových situacích nastupují populisté, kteří nejsou nutně příznivci předrevolučních pořádků, ale usilují o podstatnou revizi těch porevolučních.

Prezident všeho lidu

Do dalšího kola postupuje jednak na dosavadních stranách i politických proudech nezávislý Kaís Saíd, a také o něco barvitější Nabíl Karúí. Tento podnikatel vlastní televizní kanál, jenž zásobuje diváky informacemi o tom, jak obdarovává chudé, v současné chvíli hlavně ze svého. Jakákoli podobnost s Českem je samozřejmě čistě náhodná.

Čtěte také

Adam Černý: Volby v Tunisku, kde začalo arabské jaro

Karúí ovšem od srpna sedí ve vazbě kvůli údajným finančním machinacím a korupci. On sám tvrdí, že o uvěznění se postaral jeho rival, současný premiér a rovněž prezidentský kandidát Šahíd. Neboli říká, že v Tunisku se dá trestní stíhání objednat. Přitom má slušnou šanci být zvolen prezidentem.

V každém případě Tunisané jsou rozladěni nelehkou ekonomickou situací, nezaměstnaností větší než před revolucí, terorismem, který poškodil turistický průmysl, ale i otázkami, jako je nedostatečné zabezpečení proti nelegální migraci.

Znalci tuniských poměrů však soudí, že více než soudem nad konkrétní politikou byly volby soudem nad politickou scénou, nebo rovnou systémem. K prezidentským volbám dorazilo jen 45 procent lidí, zatímco v roce 2014 o polovinu více.

Jan Fingerland|foto: Khalil Baalbaki

Jaksi symbolicky se začalo v těchto dnech mluvit o tom, že by úřady mohly povolit návrat prezidenta Ben Aliho, diktátora, který musel v roce 2011 utéct a byl odsouzen na doživotí. Teď je vážně nemocný a do vlasti by se z exilu vrátil zemřít. Někteří Tunisané se prý nemohou zbavit pocitu určité nostalgie.

Autor je komentátor Českého rozhlasu