Jan Fingerland: Tuniská houpačka

Bezprostřední příčinou současných nepokojů je vražda předního opozičního politika, kterou zatím neznámý pachatel spáchal minulý čtvrtek. Vrah střílel ze stejné pistole jako letos v únoru, kdy za podobných okolností zemřel další sekulární politik. I tehdy lidé vyšli do ulic a demonstrovali proti převážně islamistické vládě. Vládní strana Annahdá je totiž často označována za umírněně islamistickou, ale její tuniští odpůrci tvrdí, že se vládní islamisté ve skutečnosti koordinují s mnohem radikálnějšími silami v pozadí. Dvě vraždy politiků jsou jen nejviditelnějším projevem řady násilností, které se v Tunisku v posledních dvou letech odehrály a byly namířeny proti sekulárním silám. Demonstranti proto nyní požadují pád vlády a okamžité rozpuštění parlamentu zvoleného už v roce 2011. Byl to první demokraticky zvolený parlament, který vzešel z vlny jasmínových revolucí.

Téměř polovinu hlasů tehdy získala právě Annahdá a ta sestavila vládu s několika dalšími neislamistickými politiky. Nyní se proti této v zásadě demokraticky zvolené vládě demonstruje, i když tuniské ulice ovládly také protidemonstrace na podporu vlády, a také krvavá střetnutí obou táborů. Za požadavky opozice se postavily i mocné levicové odbory, které vždy hrály důležitou politickou roli. Z vlády začali odcházet nezávislí ministři a tak Annahdá couvla a připustila vznik nového kabinetu zaštítěného širší koalicí. Okamžité rozpuštění sněmovny však islamisté naprosto odmítají s tím, že parlament pracuje na nové ústavě, která má být po mnoha odkladech hotová na podzim. Teprve pak, někdy koncem roku, by mohly být předčasné volby. Opozice naopak tvrdí, že ústava chystaná parlamentem s islamistickou převahou bude nástrojem upevnění moci náboženských sil. Proti nim však zas stojí argument vlády – ona i její parlamentní zastoupení vzešly z demokratických voleb. Odvolávání se na momentální „vůli lidu“ žádnou demokracií není. Není to tedy vláda, ale opozice, kdo porušuje demokratická pravidla.

Mezi tím se stalo ještě něco jiného, co má na současnou tuniskou situaci stejný vliv jako vražda opozičního politika Muhammada Brahmího, a to podstatná proměna politické krajiny v Egyptě. Tam armáda s velkou podporou veřejnosti právě před měsícem sesadila Muslimské bratrstvo od moci. Tím se značně změnila atmosféra ve velké části arabského světa, kde byli donedávna islamisté na vzestupu. To už však neplatí, tak jako před více než dvěma lety inspirovali Tunisané Egypťany, nyní zas Tunisko následuje egyptský příklad. Tuniští odpůrci islamismu přirovnávají domácí stranu Annahdá k egyptskému Muslimskému bratrstvu a hovoří o nutnosti odstranit „bratry Bratrů“ a dovolávají se „pádu režimu“ – rozuměj nadvlády islamistů, s čímž by jim prý měla pomoci armáda, podobně jako v Egyptě.

Tak jako nemohou Tunisané opakovat vlastní revoluci z roku 2011, nemohou kopírovat ani současný Egypt. Tuniská armáda je mnohem slabší a méně respektovaná než ta egyptská, která, přinejmenším podle názoru řady Egypťanů, právě vytáhla jejich zemi z islamistické bryndy. V Tunisku Ben Alího navíc hlavní silou byly spíše bezpečnostní složky. Ty zůstávají částečně v rukou přívrženců starého režimu a částečně už se dostaly pod vliv islamistů. To, co je v obou zemích podobné, je hluboké rozdělení společnosti na islamisty a jejich odpůrce - a také podobná nespokojenost s ekonomickým vývojem, úpadkem bezpečnosti a politickou nejistotou. Společné mají obě země také nejasnou vyhlídku, kam dál jít a jak se tam dostat. Tunisko bylo první z arabských společností, které povstaly a Egypt je nejvýznamnější arabskou zemí, kterou mnozí následují. Svět se dívá na severní Afriku a čeká, co z tohoto kadlubu vzejde.