Jan Fingerland: Stoltenberg, holubičí jestřáb

Jak vyplývá z úterní schůzky ministrů zahraničí členských zemí Aliance a jak bylo také zřejmé z neformálních informací posledních dnů, příštím generálním tajemníkem NATO bude norský politik Jens Stoltenberg.

Právě on jako mladík házel v 70. letech kamení na americkou ambasádu na protest proti válce ve Vietnamu a v polovině 80. let jako představitel organizace mladých členů Norské dělnické strany souhlasil s požadavkem na vystoupení Norska ze Severoatlantické aliance.

Vzpomeňme, že také Javier Solana byl v mládí velkým levičákem a nakonec i Jaap de Hoop Scheffer byl v mládí členem radikální strany D66, nemluvě o dalších evropských politicích, jako je Joschka Fischer nebo Daniel Cohn-Bendit, kteří v čele NATO sice nikdy nestáli, ale po mladistvém levičáctví nalezli také pochopení pro jestřába v sobě.

Vraťme se však do současnosti. Budoucím generálním tajemníkem Aliance bude pětapadesátiletý Nor Stoltenberg, po Dánovi Rasmussenovi další Seveřan. Není v politice žádným nováčkem – po deset let byl předsedou vlády a účastnil se mnoha mezinárodních jednání. Jeho jmenování doporučovali, v poslední době i zcela veřejně, nejvyšší představitelé Británie, Německa i Spojených států. Stoltenbergovo jméno tedy není překvapením dneška.

Procedura volby šéfa NATO není nijak zvlášť formalizovaná. Dodržuje se zásada, podle které je generálním tajemníkem Evropan, protože vrchním velitelem spojeneckých vojsk v Evropě bývá zase Američan. Je žádoucí, aby byl ze země, která bere obranu vážně a byla vojensky silná, což Norsko na rozdíl od mnoha jiných členských zemí splňuje.

Stoltenberg pochází sice z rovnostářské Skandinávie, ale přesto se dá říci, že má za sebou rodokmen politicky a diplomaticky angažovaných předků. V tomto ohledu v sobě může nalézt i silné vyjednavačské geny. Jeho otec Thorvald byl ministrem zahraničí Norska a vyjednávačem v Bosně. Jeho teta a strýc se zas angažovali ve vyjednávání míru na Blízkém východě a také samotný Jens Stoltenberg už měl příležitost předvést své vyjednavačské umění. S ruským prezidentem Medveděvem v roce 2010 například uzavřeli dohodu o společné hranici v Barentsově moři.

Generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen|foto: ČTK/AP, Yves Logghe,ČTK

Stoltenberg se ovšem nevyhýbá konfrontaci. Jakožto předseda levicové vlády prosazoval dosti razantní úsporné reformy, při kterých se i v blahobytném Norsku osekávaly náklady na zdravotnictví a privatizovala těžařská společnost Statoil. Neústupně čelil čínskému tlaku poté, co norský Nobelův výbor udělil v roce 2010 cenu disidentovi Liou Siao-poovi. Svou nekompromisnost bude moci předvést i poté, co bude koncem září na summitu NATO v Cardiffu uveden do funkce.

Zatím se zdálo, že hlavním tématem letoška bude stažení jednotek NATO z Afghánistánu a pokus o udržení získaných schopností. Chtěl také zaměřit pozornost na kybernetickou bezpečnost. Krize na Ukrajině a drsný ruský postup na Krymu tyto plány poněkud překreslily. Sám Stoltenberg už stačil konstatovat, že situace na východě Evropy „připomněla, jak důležité je NATO“ a že poté, co Rusko „použilo sílu k změně hranic v Evropě“ získala „myšlenka kolektivní obrany novou důležitost“.

Čtěte také

Stoltenberg ovšem více než Rusku bude čelit členským státům a jejich vládám. Ty bude muset čtyři roky přesvědčovat, že mají zvýšit výdaje na obranu. Tedy na obranu hranic svých a svých spolučlenů v Alianci. Ona ostatně i doporučená – a téměř nikým nedosahovaná – 2 procenta nejsou dost na skutečnou konfrontaci případné ruské rozpínavosti.