Jan Fingerland: Smířil se Západ se setrváním Asada u moci?

Otázka, co bude s Asadem, se před půl druhým rokem zdála zodpovězená – jeho armáda se rozpadala a ustupovala, mužstvo dezertovalo a dokonce sběhli i někteří přední představitelé jeho aparátu. Nyní, na konci roku2013, apoté, co se syrskému režimu dostalo obrovské podpory z Ruska a Íránu, situace vypadá jinak.

Asad i jeho lidé také projevili velkou agilnost a měli ve srovnání s takovým Kaddáfím štěstí, že letos už se do bombardování další země nikomu ze západních vojenských velmocí nechtělo. Naopak opozice je nejednotná a sama sebe oslabuje vnitřními spory.

Pozornost k nové situaci přitáhla sama syrská opozice. Po nedávné schůzce s jedenácti zeměmi, které protiasadovskou opozici podporují, přišli představitelé Syrské národní koalice s kritikou svých spojenců. Západ, zejména Spojené státy a Británie, se prý smířily se setrváním Asada u moci, i když to neříkají nahlas.

Důvodem je skutečnost, že Al Kajda dosáhla takového podílu v řadách opozice, že vyvolává na západě obavy z převzetí celé země. Islámský extremistický stát, který by mohl být v Sýrii nastolen, nebo případný chaos po zhroucení současného režimu, prý západní státy vidí jako větší problém než přežití Asada a jeho režimu. To ovšem syrská opozice vidí jako zradu svých zájmů a také porušení slibu.

Americký velvyslanec v Sýrii (nyní v „exilu“) Robert Ford tento výklad západních stanovisek popírá. Státy podporující opozici prý i nadále zůstávají věrní závěrům prvního jednání ze Ženevy, podle kterého se na velké mezinárodní konferenci za účasti velmocí měla při příštím setkání syrská vláda i opozice dohodnout sestavení přechodné vlády a odchod Bašára Asada od moci.

Ford však formuluje dvě výhrady. Zaprvé vyčinil opozici, že se svou nesvorností na své neblahé situaci podílí sama, a zadruhé, syrská opozice nemůže vzhledem k dění v poli čekat, že tento proces bude krátký. Posun západních priorit však popírá.

Druhá ženevská konference, na níž měl tento proces proběhnout, byl v tomto roce opakovaně odložen, a to do značné míry vinou opozice, která nebyla ochotna zasednout s Asadovými lidmi k jednacímu stolu. Nejdříve s odkazem na to, že nebude jednat s Asadem, a poté, když začala ztrácet dříve dobytá území s tím, že nemůže s nenáviděným režimem jednat z pozice prohrávajícího. Opozice má však možná pravdu v tom, že její západní partneři, když opakují svou mantru o nutnosti Asadova odchodu od moci, vůbec nemluví o tom, jak tohoto výsledného stavu dosáhnout.

Celá věc má samozřejmě mezinárodní rozměr – západní váhání jednak vítá Moskva, hlavní garant přežití syrského režimu. ruský ministr zahraničí dokonce o nutnosti setrvání Asada u moci prosazuje jako nový západní postoj. Aafak Ahmad, bývalý pracovník syrské rozvědky, který přeběhl k opozici tvrdí, že Moskva se snaží prosadit u Američanů zvláštní plán. Asad by sice mohl být podle něj odstaven, ale byla by zachována syrská armáda s jasnou převahou alávitského důstojnictva, a to jako nejlepší, pokud ne jediný způsob, jak čelit rostoucí moci Al Kajdy v Sýrii. Vyhlídka na bezpečný přechod do nových poměrů by prý přesvědčil i alávity, aby se k tomuto plánu přidali.

Případné či údajné západní vycouvání z plánu na sesazení syrského režimu by také změnilo rozložení sil. Místo vlivu západu by v řadách opozice zesílil hlas regionálních sunitských mocností, zejména Turecka a také Saúdské Arábie a ostatních států Arabského poloostrova. Zejména Saúdi jsou pobouřeni – americký ústup ve věsi Sýrie vidí jako součást rozsáhlejšího Obamova plánu na smíření s Íránem, důležitým hráčem v celé hře o Sýrii.

Druhá ženevská konference se bude konat – snad – 22. ledna, s téměř ročním odkladem. Je příznačné, že bude přesunuta to Montreaux, protože v Ženevě už jsou všechny pokoje zamluvené. Ve městě se totiž koná velký veletrh výrobců hodinek.