Jan Fingerland: Rusko provokuje. Protože chce. A může

Odpovědí je mnoho. Jedna je zřejmá, Rusko nás zkouší. V nějaké míře to dělají všechny státy, které mají spor s jinými státy nebo bloky. Potřebují znát reakci druhého, jeho technické možnosti akci detekovat, nebo na ni reagovat. Dobrá zpráva je, že i my se tím pádem něco dozvídáme o Rusku a jeho možnostech, a v jistém smyslu nás tento postup nutí posilovat naše schopnosti.

Čtěte také

Likvidace dronů? Nebál bych se použít AI, říká expert. Rusko se podle něj chystá na další konflikt

Rusko nepochybně testuje i politickou reakci – a to nejen země, které se provokace bezprostředně týká, ale i jejích sousedů a spojenců. Nejvíc ho asi zajímá instinktivní reakce té části společnosti, která je založena na přesvědčení, že kdo se skrčí nebo schová, unikne zlobě.

Obtěžovat a zatěžovat

Pak je tu dlouhodobá ruská strategie, která věří, že druhou stranu je třeba obtěžovat a zatěžovat. Kdo to nedělá, je sám slabý a zaslouží si opovržení. Trochu to souvisí i s tím, jak sám sebe vidí Vladimir Putin.

Čtěte také

Rusko je na tom finančně špatně. Zvyšuje daně a má velký rozpočtový deficit, říká ekonomka Matesová

V minulosti například opakovaně hovořil o svém prý drsném dětství v Leningradě, kde na ulici uspěl jen ten, kdo byl výbojný a nebál se dát najevo, že umí rány dávat i držet. Dnešní Rusko věří, že Evropa neumí ani jedno.

Rusko jako aktér mezinárodních vztahů se používáním provokací paradoxně definuje nikoli jako supervelmoc, která musí být vypočitatelná a jednat s určitým pocitem zodpovědnosti, ale jako jakási podmocnost, která si může dovolit balancovat na okraji konfliktu, nebo se tvářit, že neví, o čem je vlastně řeč. Když to dělá člen Rady bezpečnosti, je to něco jiného, než když tak postupuje Írán.

Evropu, a Západ obecně, staví tyto provokace do ošemetné situace. Zaprvé, ukazuje se, že nejsme technologicky, právně ani politicky tam, kde bychom měli být. Tedy že je třeba posílit odolnost.

Čtěte také

Libor Dvořák: Rusko porozumí jen jazyku vojenské síly. Dál bude zkoušet slabiny NATO

Současně je zřejmé, že svobodné společnosti mají složitější situaci než autokracie. Nemohou jít za určitou mez zajišťování bezpečnosti, zakazování, regulace a podobně.

A za druhé, Rusko staví před Západ dilema, jak silná má být reakce. Tedy nebýt krotký, protože slabost přitahuje agresora. Avšak ani odpověď nepřestřelit, a nepostavit protivníka před nutnost odpovědět ještě silněji a tím situaci eskalovat. Zdá se, že ruská strana si starosti tohoto druhu nedělá. Západ může samozřejmě odpovědět nevojensky.

Přitom ani jedna strana neví dost o té druhé. Západ může ruské cíle jen odhadovat, a je možné, že ruská strana si je ani přesně nedefinovala, jen zkouší, jak daleko může jít. Je to také projev určité mentality v silových strukturách, oceňující opovážlivost a opovrhující opatrnými Zápaďany.

Čtěte také

Analytik Smetana: Putin se se Zelenským nesejde, dokud bude válka pro Rusko výhodná. Změnit by to mohly sankce

Je také docela dobře možné, že provokace jsou projevem nějakého prestižního zákulisního boje mezi různými hráči v ruských vojenských a politických strukturách, takže věci se tím spíše mohou dostat zpod kontroly.  

Širším pohledem

Je ovšem také nepochybné, že Rusko zesílilo svůj tlak proto, že se nebojí americké reakce. Donald Trump, jinak velmi vysazený na projevy devótnosti, tyto Putinovy hybridní útoky na americké spojence, kupodivu nechápe jako urážku svého ega. Nebo chápe, že zapojit se do této hry pro něj není příjemné.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

V širším smyslu vlna provokací zapadá do strategie, podle níž Rusko kolem sebe buď vytváří zónu nestability a nejistoty, jak je tomu v Podněstří, pokud se mu nepodaří vytvořit klientské režimy, jako je ten v Bělorusku.

Je tu ještě optimistická varianta. Četnější incidenty jsou možná signálem, že i Rusko tuší, že válka se chýlí ke konci. Chystá si půdu pro co nejvýhodnější pozici při jednání se Západem. Ten bude rád, že se obtížných provokací zbaví. I za cenu ústupků, na svůj nebo ukrajinský účet, které by jinak třeba neudělal. 

Autor je komentátor Českého rozhlasu