Jan Fingerland: Rusko-americký mač v Sýrii
V Sýrii si hned několik blízkovýchodních hráčů vyřizuje účty, včetně Turecka. Jenže poslední turecká invaze ze všeho nejvíc ukazuje na to, že se Sýrie stala hřištěm pro rusko-americký mač.
Čtěte také
Na sociálních sítích nyní obíhají záběry jakéhosi Olega Blochina, který chodí po opuštěném americkém táboře v syrském Kurdistánu a komentuje, co vidí – například údajný americký stan s ještě puštěnou klimatizací.
Je to docela dobrá ilustrace současné situace. Prezident Erdogan si teď bolestně uvědomuje, že Rusko i Amerika, které tureckou invazi přinejmenším nepřímo schválily, hbitě změnily názor, když se jim to hodilo. Mezi velké kluky se turecký prezident nevklínil.
Současně situace v oblasti syrsko-tureckých hranic ukazuje na podstatné odlišnosti ruského a amerického působení. Amerika se z této části Blízkého východu stahuje, a to už od prezidenta Obamy.
Čtěte také
Je to odrazem nepříliš úspěšného působení v Iráku, vysokých finančních, lidských i politických nákladů a nepochybně také ztrátou sebevědomí. Jak demokrat Obama, tak republikán Trump byli zvoleni s mandátem ukončit drahé války a přivést americké chlapce domů.
Pro Obamovu éru bylo typické, že si odcizil klíčové spojence: Egypt, Izrael i Saúdy. Trump zas vstoupí do dějin jako prezident, který dokázal nejrychleji měnit názor. Není to asi dáno jen jeho rtuťovitou povahou, ale i zvláštním (ne)pochopením principů zahraniční politiky, když věřil, že za všechno musí inkasovat nějaký zisk.
Naposledy změnil Trump názor počátkem týdne, když se lekl negativní reakce na turecké podnikání, čímž ještě dále poškodil důvěryhodnost své administrativy, a asi nejen jí. Změnu kurzu nechal navíc ohlásit svého viceprezidenta.
Ruská ruleta
Ruský postup je jiný. Moskva v postsovětském chaosu Blízký východ vyklidila a zdálo se, že nemá důvod se znovu vracet. Rozhodnutí zasáhnout do syrské války bylo asi do značné míry nahodilé, asi jako příležitostná výhodná koupě.
Čtěte také
Putin riskoval opakování afghánského scénáře, ale úkol zvládl velmi dobře a z Ruska učinil mocnost, s níž je potřeba počítat při dalším jednání o budoucnosti Sýrie – a nejen jí. Postupně takto Moskva vložila nohu do dveří i v Afghánistánu, Libyi i otázce Íránu, a vrátila se nenápadně za volant, zatímco Amerika netrpělivě čekala, až bude moci na příští zastávce vystoupit.
Rusko využilo každou příležitost. Například když turečtí vojáci sestřelili ruskou stíhačku, Moskva na Erdogana zaklekla a převedla ho z americké do své stáje. Příkladem budiž nedávný prodej ruského radarového systému S-300 a naopak neprodej amerických stíhaček F-35. Erdogan se Putina evidentně bojí víc než Trumpa.
Kouzlo ruského postupu je v tom, že dokáže zužitkovat všechny příležitosti. Například v této poslední fázi Kurdové přešli od Američanů k ruskému spojenci Asadovi, Asad postoupil v konsolidaci území pod svou kontrolou a současně se musí ještě více spoléhat na ruskou podporu proti Turecku. To ovšem proti Rusku nevystoupí, a tak se všichni tito hráči budou muset obracet na Moskvu jako na rozhodčího.
Za více peněz méně muziky
Amerika na svou blízkovýchodní politiku dlouhodobě vynakládá mnohonásobně větší částky, přitom s menším efektem než Rusko. Není to nutně dáno tím, že v ruských institucích sedí chytřejší lidé. Spíše každá z velmocí hraje trochu jinou hru. Amerika se nepochybně dopustila tragických chyb, ale neustále jedná s pocitem, že nejedná na vlastní účet, že má jakési vyšší úkoly. Pocit, že koná jako velmoc, ji omezuje.
Rusko se chová spíše jako sňatkový podvodník než velmoc. Chladně sleduje vlastní cíle, a i za cenu velmi problematických kroků, jako je likvidace umírněné syrské opozice, ze sebe dělá nepostradatelného partnera. Inkasuje výhody, aniž by se zdržovalo úvahami o zodpovědnosti za budoucnost regionu. Například se vůbec nehodlá podílet na obnově Sýrie a vyzývá k tomu Evropu.
Je to pozice možná méně vznešená, ale rozhodně snazší a efektivnější, jak vidíme právě v těchto dnech.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
