Jan Fingerland: Proč hodní hoši zabíjejí

Některé čerstvě uvolněné informace ukazují, že starší bratr Tamerlán byl labilní a nezakotvený muž, který svou osobní krizi řešil příklonem k tomu, co on sám považoval za islám. Svou zlobu obrátil na ostatní obyvatele Spojených států, nikoli třeba na Rusko, které do Čečenska dvakrát během jeho života poslalo armádu. Zdá se, že jeho mladší bratr, devatenáctiletý Džochar, který byl úspěšný, Americe za mnohé vděčil, se dostal pod Tamerlánův vliv – a to do té míry, že se obrátil proti vlastním spoluobčanům.

Jednou z podstatných otázek tedy je, jak se z člověka stane terorista, proč se stávají radikálové z mladých muslimů a proč se jejich terčem stávají zejména Američané. Co tedy způsobuje, že nikoli hinduisté nebo buddhisté, ale zejména muslimové se stávají statisticky mnohem pravděpodobnějšími pachateli podobných útoků? Těchto faktorů je několik, a jsou vzájemně velmi provázané, takže oddělit je lze jen pro účely výkladu.

Je to zejména skutečnost, že Amerika už dlouho bojuje v muslimských zemích, jako je Irák, Afghánistán či Pákistán, jinde má zas dislokované posádky. Řadou muslimů je pak Amerika vnímána nejen jako kolonialista, ale dokonce jako novodobý křižák – představitel síly, která proti muslimům bojuje právě proto, že jsou muslimové. Podobně silnou symbolickou roli hraje i americká podpora Izraeli, dalšímu „křižáckému státu“.

Za druhé je to silná podpora propagandy radikálních směrů islámu, která i na Západě zatlačuje jiné islámské proudy. Zejména peníze z rukou soukromých saúdských dárců vytvářejí ideologické i organizační podhoubí pro islámský radikalismus. Ten může v ojedinělých případech přerůst do ozbrojeného boje proti těm, kdo jsou považováni za nepřátele islámu, ba i samotného Boha.

Souvisí to také se sebedefinicí, kterou řada muslimů přijala, tedy vírou, že oblast islámu představuje oddělený svět, který má vlastní pravidla, stojí stranou hříšného světa západní kultury, a také že tento svět je záměrně utlačován nebo dokonce že čelí pokusům o zničení. Existuje také jakási „muslimská hořkost“, jeden orientalista dokonce mluví o muslimské „zlobě“, která vyplývá z politických i ekonomických neúspěchů řady blízkovýchodních států a také z přítomnosti neislámských prvků, ať jsou to americké jednotky, západní pop kultura nebo stát Izrael.

Kromě toho platí, že islám, přinejmenším část současného laického islámu, vede k posílení těchto manicheistických představ o světě jako oblasti boje dobra a zla. Islám v tomto podání nabízí věřícímu aparát, který může snadno ospravedlnit násilí nebo k němu přímo vyzývá. Někteří jedinci tak nakonec dospějí k závěru, že je jejich povinností odhodit jiné zábrany a bojovat za svou představu o islámu i za cenu ubližování zcela neznámým lidem.

Bratři Carnajevové nebyli zdaleka sami, kdo zevnitř Ameriky v posledních letech útočil na ostatní Američany ve jménu islámu. Vzpomeňme třeba na Fajsala Šahzáda, Pákistánce žijícího v Americe, který umístil bombu na newyorském Times Square nebo Nidala Malika Hasana, majora americké armády, který postřílel řadu svých kolegů. O těch, kdo zorganizovali nebo provedli útoky z 11. září ani nemluvě – byli to vzdělaní muži, kteří se létat s civilními letadly naučili přímo v Americe. Z toho je zřejmé, že tyto případy představují velmi rozmanité varianty, od náboženských fanatiků až po lidi, kteří měli osobní problémy nebo psychickou poruchu, jak to bylo v případě Nidala Hasana, duševně narušeného psychiatra, který měl pochybnosti o správnosti své práce pro US Army. I on však zabíjel s výkřikem Bůh je veliký a chtěl, aby i okolní svět jeho čin chápal jako akt zbožnosti.

Další vyšetřování teprve ukáže, do jaké míry hrál v rozhodnutí bratří Carnajevů položit bombu mezi diváky maratónu osobní neúspěch staršího z obou bratrů v jeho snaze zakořenit v Americe; jejich sdílené zklamání z rozchodu rodičů kvůli náboženským sporům a z odchodu rodičů do Ruska; jaký vliv měl Tamerlán na Džochara nebo ještě někdo jiný neznámý na oba dva. A také samozřejmě to, jak se dostali k radikálně islámské propagandě a jakou ta hrála roli.

Spekulace o islámské specifičnosti, nebo dokonce souvislosti mezi islámem a politickým násilím, jsou vždy velmi citlivou otázkou. Je třeba s nimi zacházet opatrně a pokud možno nedělat ani jednu z možných chyb – netvrdit, že všichni muslimové jsou teroristé, ale také se netvářit, že současný islám nemá problém.