Jan Fingerland: Postmoderní středověk podle Karla III.

6. květen 2023

Co není pružné, nevydrží. Přílišná pružnost ale znamená nedostatečnou pevnost. Platí to i pro monarchii a její ústřední obřad, totiž korunovaci. Král Karel III. se o zpružnění pokusil, ale nevzal to vždy za správný konec.

Anglii a pak Británii podle internetu vládlo dosud 62 monarchů, až na dva byli všichni korunováni. Vždy se jednalo o imitaci korunovace biblických králů, ale pokaždé se průběh trochu lišil. Se staletími se pochopitelně měnily i kulisy. Takový úkol stál i před těmi, kdo korunovaci model 2023 celé měsíce chystali.

Vše plyne

Čtěte také

Za posledních 70 let se Británie podstatně změnila. Přítomny byly vůbec poprvé anglikánské biskupky, v 50. letech žádné neexistovaly. Mluvilo se také velšsky, skotsky a irsky, i když tyto jazyky naopak spíš ustoupily.

V důležitých úlohách také premiérově vystoupili vrcholní představitelé jiných věr. Jeden žurnalista poznamenal, že je to paradoxně koloniální minulost země, která z Británie udělala tak nábožensky tolerantní zemi.

Týká se to i laiků, vždyť v čele vlády je dnes hinduista, ministryní vnitra buddhistka, londýnský starosta je muslim. Ke kouzlu Spojeného království, a specificky Anglie, patří zvláštní schopnost organicky spojit věci velmi různorodé, až rozporné.

Čtěte také

Obřad samotný zůstal příznačně velmi tradiční – od krále se nadále žádá, aby byl anglikán, korunovat ho musí arcibiskup canterburský. Politolog pákistánského původu Tariq Modood poznamenal, že anglikánský charakter britských institucí je pro menšinové víry stravitelnější než nějaký „triumfalistický sekularismus“.

A jak Britové vědí lépe než mnohé jiné národy, neměnnost někdy vyvolává důvěru a respekt. Stejně tak ale musí každá věc nějak splynout s dobou a jejími pocity.

Tradice na gauči

Jenže tato modernizace neprobíhá vždy zcela šťastným způsobem. Jedním příkladem může být nápad na hromadný slib věrnosti poddaných. Arcibiskup Welby přišel s myšlenkou, že lidé složí přísahu věrnosti novému králi, třeba doma na gauči během přenosu.

Čtěte také

Obhájci této inovace říkají, že jde vlastně o demokratizaci původního obřadu, protože slib věrnosti dříve skládali přední aristokraté, a pěkně vkleče před novým panovníkem.

Lze dodat, že vše se přece děje dobrovolně a že i sám král zas slibuje, že bude „sloužit, a nikoli že mu bude slouženo“. Nebo že je to prostě tradice, že se lidem dává možnost se na obřadu nějak podílet a přijmout ho za svůj, případně že je to slib instituci, symbolu, tradici, ne Karlovi jako konkrétnímu nedokonalému člověku, jejž na trůn vynesla jen náhoda.

Toto vylepšení ovšem vyvolalo v Británii řadu velmi negativních reakcí a evidentně se u některých lidí nestrefilo do jejich nálady, i v případě těch, kdo chápou instituci monarchie a obřady jako korunovace jako důležitý sjednocující ceremoniál.

Přirozená umělost

Čtěte také

Podobně dopadla jiná část obřadu, totiž pomazání krále, které se nejdříve mělo konat za přihlížení milionů u obrazovek, ale nakonec král rozhodl, že bude během rituálu zakryt, čím se vytvoří to správné dramatické napětí. Bude ovšem zakryt více než jen symbolicky, i ve srovnání se svou matkou. Ta byla korunována v éře mnohem tradičnější, ale asi ani ona už nevěřila, že jí úřad svěřuje Bůh.

Problém přitom není ve starosvětskosti nebo v křesťanskosti náplně obřadu, ale v určité umělosti. Král Karel je velkým milovníkem starých věcí. Během dlouhého čekání na trůn kdysi v Dorsetu založil Poundbury.

Jan Fingerland, moderátor a komentátor Českého rozhlasu Plus

V řadě ohledů progresivní vesnici, ale také vlastně velmi umělou obec, jejíž architektura napodobující staré doby vypovídá hlavně o nezvládnuté nostalgii po něčem, co asi ani neexistovalo. Teď musí dávat pozor, aby takto nepůsobila nejen jeho korunovace, ale ani panování, jež při rodinné dlouhověkosti může trvat ještě celkem dlouho.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Spustit audio