Jan Fingerland: Netanjahuovi hrozí „poprava“

Jenže se zatím neví, kdy a jak se to stane. Je totiž zřejmé, že sestavit vládní koalici s Benjaminem Netanjahuem v čele Likudu bude velmi těžké, ale ještě těžší bude přimět ho, aby se své pozice vzdal. On sám to udělat nehodlá, a tak se čeká, kdy se jeho vlastní lidé rozhodnou pro královraždu „krále Bibiho“.

Čtěte také

Jan Fingerland: Vzrušující nuda v povolebním Izraeli

Netanjahu počítal s tím, že ve volbách vyhraje, bude pověřen sestavením vlády a bude diktovat podmínky. Jenže se umístil až druhý, a navíc jeho Likud dostal méně hlasů než minule. Teoreticky by to mohlo vést k rezignaci za neúspěch, anebo k rezignaci ve jménu vyššího dobra strany nebo státu.

Jenže Netanjahu byl vždy bojovnější, vytrvalejší a mazanější než jeho rivalové. Je i nadále rozhodnut stát v čele strany, a dokonce případně získat pozici rotujícího premiéra, na níž by se střídal s volebním vítězem Gancem.

Otázka načasování

Čtěte také

Jan Fingerland: Izrael podruhé vstoupil do téhož Jordánu

Jeho kolegové se očividně bojí, že pokud proti němu vystoupí příliš brzy, Netanjahu se jim pomstí a zkomplikuje cestu na kandidátku nebo do jiných funkcí. Navíc se mu ještě před volbami podařilo získat od nejbližších spolupracovníků písemný závazek loajality, a to mu dává ještě nějaký čas, aby minimalizoval ztráty.

Jenže čas hraje nejen pro něj, ale i proti němu. Zaprvé proto, že za týden absolvuje slyšení u izraelského nejvyššího státního zástupce, z nějž může vzejít nejméně jedno doporučení k trestnímu stíhání. Tím se jeho šance na dohodu s Benny Gancem dále sníží.

A za druhé, pokud se nepodaří sestavit vládu, bude opět hrozit vypsání předčasných voleb. A to je něco, čemu budou chtít poslanci Likudu zabránit. Oproti minulým volbám už několik poslanců ztratilo místo v parlamentu, a to i přesto, že se ke straně připojila liberálně pravicová Kulanu i se svými hlasy. Voliči Likudu tedy odešli jinam.

Čtěte také

Jan Fingerland: Ať nikdo nezávidí izraelskému voliči

Další předčasné volby, navíc z viny Likudu, by vedly k ještě většímu ohrožení pracovních míst poslanců Likudu. V takovém případě by už se možná podařilo prolomit psychologickou bariéru a začít říkat nahlas, že Netanjahu není tahoun, ale závaží.

Technicky vzato jsou přitom k dispozici různé možnosti, třeba vypsání nových stranických primárek, výzva na Netanjahuovu adresu k odstoupení, nebo alespoň návrh, aby sestavením vlády byl za Likud pověřen někdo jiný než on.

Teoreticky by se také mohla část poslanců Likudu odtrhnout, vytvořit, přinejmenším dočasně, novou stranu, a podpořit Gancovu vládu, bez ohledu na Netanjahua. Jenže tyto věci vyžadují odvahu postavit se silnému soupeři.

Kdo první

Likudníci mají strach ještě z jedné věci. Ti, kdo by rádi proti Netanjahuovi otevřeně vystoupili, se obávají následků i v případě, kdyby uspěli. Bojí se získat cejch zrádce, který by zničil jejich další ambice, podobně (jak poznamenává izraelský komentátor Raphael Ahren) jako když v Británii Michael Heseltine pomohl sesadit Margaret Thatcherovou, ale na její místo usedl John Major.

Největší motivaci má uvnitř Likudu Gideon Saar, který je dlouho považován za uchazeče k vůdcovství strany, a eventuálně i vlády, a Yuli Edelstein, který by se rád stal příštím prezidentem. Ovšem mají tím pádem také nejvíc co ztratit.

Jan Fingerland|foto: Khalil Baalbaki

Je tu ještě jeden faktor, a to jsou zvyklosti samotného Likudu, který sám sebe vnímá jako velmi stabilní organizaci. Tato strana, původně blok stran, měla za celou dobu své čtyřicetileté existence jen čtyři předsedy, a žádný z nich neodešel nedobrovolně. Netanjahu by byl první.

Zatím tedy všichni čekají, jestli to nevzdá Netanjahu sám, anebo zda – jako už tolikrát před tím – nepřijde s nějakým zcela novým, pro něj nejvýhodnějším řešením.

Autor je komentátor Českého rozhlasu