Jan Fingerland: Mobilizacija aneb Trocha naivního optimismu
Rusko vyhlásilo částečnou mobilizaci a opět zaharašilo jadernými zbraněmi. Nastydlou Evropou projela další vlna nervozity. Co když je to ale naopak a jedná se o zprávu dobrou, anebo možná nijakou, protože se neděje nic, co by nás mělo vyvést z míry?
Už půl roku dumáme nad tím, čím nás ruský prezident zaskočí. Při bližším pohledu zjistíme, že nás za celou dobu zaskočil jen jednou, a to když se ukázalo, že místo dalšího odříznutí kusu Ukrajiny rozjel skutečnou válku proti celému státu. Od té doby už dělá jen věci, ke kterým ho donutila situace. Není tedy nevypočitatelný, právě naopak.
Nemobilizace do neválky
Čtěte také
V okamžiku, kdy se vydal do války, podobně jako stovky vojevůdců a státníků před ním, omezil volnost svého rozhodování, a jak se zpětně ukazuje, omezil ji ještě mnohem více, než plánoval. Válka totiž znamená, že od určitého okamžiku už jen reagujete na síly, které z podstaty věci nelze mít pod kontrolou, od nepřítele až po počasí.
Nyní tedy je ve hře částečná mobilizace, omezení exportu plynu do Evropy, oznámení o přičlenění části Ukrajiny pomocí „referend“ k Ruské federaci – a naznačování, že Moskva nehodlá prohrát, i kdyby mělo dojít k nejhoršímu. Jde o hrozby, ale také vesměs příznaky, že už nemá čím překvapit.
Rozhodnutím o zastavení dodávek plynu Putin sáhnul na pomyslné jaderné tlačítko, kterým odpálil hospodářskou prosperitu jakéhokoli budoucího Ruska. Rusko možná ani tak nepotřebuje být vojenskou velmocí, jako spíš potřebuje stabilní přísun peněz za suroviny. Pověst spolehlivého dodavatele je však nadlouho pryč.
Čtěte také
Ohledně jeho jaderných hrozeb lze jen spekulovat. Sám Putin se na jednu stranu prezentuje jako jediný šachista mezi světovými leadery a současně se snaží uchovat si image člověka, který je dost šílený na to, aby jadernou bombu použil.
Nukleární zbraně vlastně fungují hlavně tehdy, dokud zůstávají hrozbou. Putinova šachisticko-strategická pověst trochu utrpěla. Nevíme, zda ještě utrpí jeho image člověka, který je ochoten vstoupit do dějin. Je slušná šance, že v jeho okolí jsou lidé, kteří do dějin nebudou chtít vstoupit s ním. A je jisté, že čím více uvěříme Putinově hrozbě, tím více bude fungovat.
A pak tu máme mobilizaci-nemobilizaci do války-neválky. Úvaha, podle které Putin nebude chtít vyhlásit skutečnou mobilizaci, je zřejmě správná. Pro masy vojáků nemá výzbroj, v moderní válce jsou nevycvičení vojáci k ničemu a ruská společnost snese zabíjení Ukrajinců, ale svých vlastních synů patrně nikoli.
Kupředu zpátky
Čtěte také
Ruská armáda se podobá onomu montypythonovskému rytíři, který už přišel o všechny končetiny, ale stále se chystá bojovat. Proč tedy omezená mobilizace, když je k ničemu? Protože je to z Putinova hlediska logický a možná skoro jediný možný další krok.
Jediné, co v tuto chvíli ze svého hlediska může udělat, právě dělá – snaží se získat čas tím, že zvyšuje maximálně svou sázku do hry. Neboli, předsunuje ruskou hranici směrem na západ do odtržených oblastí; vyvolává obavu z nukleární hrozby nebo nedostatku plynu v mrznoucí Evropě; budí dojem, že pohyb fronty lze ještě zastavit nebo obrátit pomocí masivnějšího přísunu vojáků – a doufá, že tím během následujícího půl roku ještě získá možnost získat dohodu, která nebude vypadat jako porážka.
Jeho taktika je zcela logická, ale také nebezpečná – pro něj. Zaprvé, vysoká sázka znamená vysokou prohru. Pokud neuspěje, bude se Putinovi z tak vysokého stromu těžko slézat. A za druhé, i pro vojenského laika je zjevné, že pokud nás ruský prezident nepřekvapil celé měsíce, už moc dalších triků na skladě pravděpodobně nemá. Válka tedy zřejmě vstupuje do závěrečné fáze.
Samozřejmě nikdy není nic dáno předem. Především je nejisté, kdy se toto všechno projeví. A také, až se tak stane, co obě válčící strany budou ochotny uznat za dostatečný územní či jiný ústupek druhé strany, případně jaké garance zejména Rusko dá Ukrajině. A také možná, kdo vlastně bude toto budoucí Rusko zastupovat.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
