Jan Fingerland: Maročané hrají za Araby aneb Fotbal trochu jinak
Žádný arabský tým se nedostal na fotbalovém šampionátu v Kataru tak daleko jako ten marocký. A už teď je zřejmé, že se nejedná jen o fenomén sportovní, ale také politický, společenský, psychologický, snad i náboženský.
Fotbal má v arabském světě významné postavení. Lidé ho tam hrají, sledují, milují, a to do té míry, že se o kopané někdy mluví jako o dalším náboženství. Prostřednictvím kopané se řeší i řada veřejných a politických otázek, což souvisí i s tím, že v řadě blízkovýchodních zemí neexistuje dostatečně svobodná debata a sport je náhradním hřištěm pro řešení společenských sporů.
Čtěte také
To vše je nyní posíleno nejméně dvěma faktory. Zaprvé, mistrovství se koná v arabském Kataru. A i když se ve srovnání třeba s takovým Egyptem jedná o zemi nejen maličkou a s krátkou fotbalovou historií, něco to pro arabský svět přece jen znamená. Do oblasti Perského zálivu navíc řada Arabů z chudších zemí jezdí za prací.
A za druhé velký rozruch vyvolal fakt, že marocké mužstvo bylo zatím velmi úspěšné, a navíc jako jediné z ostatních arabských týmů zůstalo ve hře. A tak se stalo, že řada arabských fanoušků nyní fandí Maroku s takovou vervou, jako by sami byli Maročané.
Zdvihání hlav
Maročanům fandí i obyvatelé tisíce kilometrů vzdáleného Iráku, a dokonce i obyvatelé sousedního Alžírska, jež má jinak s Marokem napjaté vztahy. Ty se v minulosti negativně podepsaly i na vzájemných fotbalových utkáních, tentokrát ale Maroko hraje jakoby jménem všech Arabů, a tak jsou ostatní negativní emoce zapomenuty.
Čtěte také
Zapomenut je i fakt, že proti tomu, aby se mistrovství konalo právě v Kataru, se před několika lety otevřeně postavilo šest arabských zemí, v čele se Saúdskou Arábií. A to kvůli skutečnosti, že Katar spolupracuje s nepřáteli sunnitských monarchií i Egyptské arabské republiky, tedy například s Íránem nebo Muslimským bratrstvem.
Nadšení z marockého tažení šampionátem se však netýká v první řadě postojů vlád, ale jednotlivých společností. Maroko tím, že poráží reprezentace bohatých západních států, jakoby zdvihalo hlavy i za ostatní Araby.
Souvisí to například s tím, že arabský svět se cítí být dlouhodobě v defenzivě a pociťuje hořkost kvůli řadě skutečných nebo imaginárních příkoří, od kolonialismu přes pocit, že ho Západ poučuje a peskuje, až po komplex z nedostatečného vlastního rozvoje a nutnosti odcházet za prací do Evropy. Pocit, že Arabům se nedostává takového respektu, který si zaslouží, je silný.
Hledání jednoty
Je tu ještě jeden důvod. V arabském světě, rozděleném na více než dvacítku států politikou, náboženstvím, zájmy i surovinami, panuje nostalgie po jednotě, i když trochu imaginární. Proto arabští fanoušci tak nadšeně mávají vlajkou státu, který nikdy nenavštívili a jeho dialekt neznají. Teď ale prožívají opojný pocit společné věci.
Čtěte také
Dlouho jedním z mála jednotících prvků byla podpora palestinské věci, i když často jen verbální. I ta se nyní v Kataru objevila, fotbalisté i fanoušci mávali i palestinskou vlajkou. Jakoby tím dávali najevo, že sbližování Izraele s arabskými zeměmi, včetně Maroka, je věcí vlád, ale nikoli společností.
K paradoxům situace patří i to, že vlna nadšení z marockého úspěchu projíždí nejen Gazou, Západním břehem a východním Jeruzalémem, ale i Izraelem, včetně židovských fanoušků. Z části se to týká Židů marockého původu, ale zdaleka nejen jich. Pro mnohé Izraelce fandění Maroku je způsobem, jak se spontánně přihlásit ke své blízkovýchodní identitě.
Kdo je vlastně Arab?
Je tu ještě jeden zajímavý politický paradox. Za Maroko nastupuje 26 hráčů, ale více než polovina z nich se narodila mimo tuto zemi a někdy ani nemluví moc dobře arabsky. Pocházejí ze čtyřmilionové marocké diaspory žijící převážně v západní Evropě.
Čtěte také
Management marocké reprezentace tyto hráče po léta systematicky stahoval zpátky do země předků a těžil nejen z jejich talentu, ale vlastně i z mnohem rozvinutější fotbalové infrastruktury v zemích, jako je Španělsko nebo Nizozemsko. I současný marocký trenér je Francouz marockého původu.
Nedávno jsme v Názorech a argumentech mluvili o fenoménu, kdy například rodilí Belgičané z marockých rodin bouřlivě oslavovali porážku své rodné země ze strany rodné země svých prarodičů. Platí to i obráceně, také maročtí hráči nejsou tak úplně Maročané. I ve fotbale se projevuje sílící fenomén „fluidních identit“.
Zatím je to ale tak, že chudší Maročané odcházejí za lepším životem do Evropy, nikoli naopak. V očích mnoha Arabů je ale právě Maroko úspěšnou a sebevědomou zemí, která má svou silnou identitu, tradici a je rozhodnuta ji prosazovat, třeba i proti někdejší koloniální mocnosti, jako je Francie, s níž se střetne ve středu večer. Neboli, Maroko v očích Arabů nevítězí jen ve fotbale a stejně jako pořadatelský Katar.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
