Jan Fingerland: Libye, ráj milicionářů

Kdo místo nákupů seděl doma a díval se na televizi, dozvěděl se o jiném incidentu. V neděli kdosi, pravděpodobně milice ze Zintánu, přímo z letiště unesl zástupce velitele libyjské rozvědky. Dotyčný byl sice po pár hodinách propuštěn, ale opovážlivost nebo snad i absurdita situace, v níž jsou unášeni i vysocí představitelé tajné služby, ukazuje, že v Libyi nevládnou standardní poměry.

Nebyl to přitom zdaleka první únos tohoto druhu, vždyť takto byl v říjnu na chvíli unesen i samotný premiér. Vzpomeňme také útoky na konzuláty Spojených států, Ruska a několika dalších zemí a další incidenty, které by se ve většině států nemohly stát. Totéž platí i pro střelbu do demonstrantů, protože velmi podobný případ jako ten tripolský se letos odehrál v Benghází, druhém největším městě na opačném konci Libye. I tam zahynuly desítky lidí protestujících proti přítomnosti ozbrojenců z jiných částí země.

Střílení milicionářů na demonstranty a únosy vysokých představitelů mají hodně společného. Jde totiž o projev bezvládí, nebo spíše polovládí, které v Libyi nastalo po svržení Muammara Kaddáfího. Mocenské vakuum obsadily z největší části ozbrojené jednotky, které proti Kaddáfímu bojovaly. Jejich loajalita ovšem nepatří v první řadě libyjské vládě, ale vlastním velitelům, případně kmenům a místům, z nichž pocházejí.

Milice vycházejí z přesvědčení, že pokud se o své zájmy nepostarají samy, ostrouhají na úkor jiných. Výsledkem je, že ve velkých městech, zejména v metropoli Tripolisu, operuje řada milicí z jiných měst, které si zabraly důležité objekty, instituce nebo i vlastní vězně.

Pokus slabého státu včlenit tyto milice do svého bezpečnostního aparátu, a tak je neutralizovat ovšem přinesl velmi rozpačitý výsledek. Milice si totiž ponechaly svou identitu, jen operují pod hlavičkou některé ze státních institucí. Například říjnoví únosci premiéra spadají částečně pod ministerstvo vnitra. Milice z Tripolisu zas operují coby jednotky ministerstva obrany. Právě misurátští muži v reakci na páteční střet u svých kasáren v sobotu obsadili a vyplenili kasárna tripolských milicí a odnesli si odtud další zbraně.

Misuráťané také tvrdí, že únos premiéra byl reakcí na operaci, při které americká komanda přímo z Libye unesla hledaného teroristu Libbího. To bylo od Spojených států také velmi nestandardní, ale při pohledu na libyjský bezpečnostně-policejní terén se nikdo nemůže divit, že se Američané neobrátili na své libyjské kolegy – nebylo by na koho. Vždyť libyjské úřady zatím nebyly schopny vyřešit otázku, kdo může za přepadení amerického konzulátu a zabití velvyslance, natož aby ho našli a potrestali.

Obrovskou roli v jednání milicí hraje to, ze které části země pocházejí. Vedle Misuráty, která leží podobně jako Tripolis v západní části země, je tu hnutí východolibyjských měst, zejména Benghází. Východ Libye, který historicky vzato tvoří samostatný prvek země, žádá federalizaci a výhodnější přerozdělení ropných příjmů, ropa se totiž těží právě u nich. Stávka dělníků vedla mimo jiné k velkému poklesu těžby a příjmů celého státu.

Mezi jednotlivými milicemi nejsou jen rozdíly dané teritoriálním původem, ale i odlišnosti etnické a ideologické. Existují například berberské jednotky, které tvrdí, že chrání zájmy své zanedbávané skupiny. Část bojovníků z Misuráty se hlásí k islamismu, zatímco muži ze Zintánu jsou mnohem sekulárnější a jejich jednotky jsou volnou aliancí beduínských skupin z libyjského vnitrozemí.

Jak jsme již uvedli, libyjský stát považuje existenci milicí za zlo, ale jakési nutné zlo, které bere na vědomí a částečně jej i přiživuje. Jednotlivé frakce jsou pověřeny ostrahou nebo správou ministerstev a dalších institucí, což ovšem nevede k tomu, že by se milice rozpouštěly. Jejich jednání není vynucováno, ale slabý stát s nimi spíše vyjednává a tím jen posiluje tuto strukturu.

V reakci na poslední události ohlásila odchod z Tripolisu jednotka z Misuráty, ovšem příznačně nikoli ta, která v pátek postřílela desítky lidí říkajících nahlas, že toho mají dost. A sami milicionáři, kteří zůstávají, dávají najevo, že znají svou cenu. Bez jejich přítomnosti v ulicích by totiž možná situace byla jen horší, protože vláda je nemá kým nahradit.

Libyjský stát je tedy ničen právě těmi, kdo jej vytvořili, tedy kdo jej osvobodili od Kaddáfího krutovlády. Milice se naučily nejen střílet, ale také vytvářet a vynucovat si politiku, dokonce i psát zákony. Tripolis právě stávkuje, aby ukázal, že už toho má dost. Zůstávají dvě otázky. Zda se lidem podaří prosadit svou vůli. A také – jestli má Libye nějakou alternativu, kterou bude schopná místo tohoto ráje milicí vytvořit.