Kateřina Smejkalová: Aby příště už zpráva o zvyšování minimální mzdy neprošuměla
Poslední srpnový týden se tripartita shodla na nové výši minimální mzdy pro následující rok. Má se ze současných 22 400 Kč zvednout na 24 900 Kč. Již podruhé se přitom vyjednávání státu, odborů a zaměstnavatelů o minimálce pohybuje po dlouhodoběji vytyčené trajektorii – evropská směrnice o přiměřených minimálních mzdách nám před časem uložila stanovit si plán, jak se v dohledné době dostat alespoň nad hranici relativní chudoby.
Čtěte také
Ta se dle mezinárodně uznávané definice nachází na 50 procentech mzdy průměrné či 60 procentech té mediánové. Z tripartitní domluvy ohledně příštích dvou let je zřejmé, že prozatím bude náš nejnižší možný výdělek nadále znamenat chudobu navzdory práci – oběma hranicím totiž zůstáváme vzdálení.
Nadto patříme k několika málo zemím v Evropě, které se jim ani doopravdy přibližovat nehodlají – naším cílem je pouhých 47 procent průměru do roku 2029. Významně ambicióznější je přitom jak Polsko mířící na 55 procent průměru, tak Slovensko s dokonce 60 procenty.
Co si z toho lze dovolit?
Platí zároveň, že tato relativní srovnání mohou být zavádějící, proto dává smysl hledět i na paritu kupní síly, tedy to, kolik si toho lze při zohlednění různých hladin cen ze mzdy dovolit. Zde jsme byli tento rok v Evropě sedmí od konce, přičemž i v takovém Polsku si toho nejméně placení zaměstnanci mohli koupit o polovinu více než u nás.
Životní standard lidí s minimálkou v západoevropských zemích, jako je Německo, Holandsko nebo Francie, pak oproti nám zůstává zhruba dvojnásobný.
Čtěte také
Nástroj kupní síly a její mezinárodní srovnávání je však stále poněkud abstraktní, a tak i zmíněná evropská směrnice členským státům ukládá zabývat se také tím, zda minimální mzdy v jednotlivých zemích dostačují k běžnému životu.
A právě tímto prizmatem selháváme v Česku pravděpodobně nejjednoznačněji. Symptomatické zároveň je, že se v podstatě nikdo neobtěžuje se k němu v debatách o minimálce jakkoli vztahovat.
Není ani třeba nic složitě propočítávat, aby bylo každému, kdo chodí nakupovat běžné věci a služby a něco platí za bydlení, zřejmé, že s částkou kolem 20 tisíc čistého v podstatě nelze v současném Česku fungovat, natož alespoň trochu důstojně. Mluvíme přitom o lidech, kteří tráví 40 hodin týdně prací.
Ta sice nemusí být nijak zvlášť kvalifikovaná, to však, jak víme, nutně nekoresponduje s její důležitostí. Tak či tak, společenskou smlouvu o tom, že každý má něčím přispět, tito lidé plní.
Klíčový nástroj mzdové politiky i námět k diskuzi
Měli bychom tak po politicích a zaměstnavatelích žádat, aby se přesně k tomu, zda a jak se dá z minimální mzdy vyžít, vyjadřovali. Přijetí automatického mechanismu jejího zvyšování tomu paradoxně spíš uškodilo – ne že by se předtím vedla nějaká široká debata o tom, co je za suchými čísly za lidské osudy. Nicméně oním navázáním na průměr jako by se teď debata smrskla jenom na ta čísla.
Zároveň by měla téma minimálky vzít za své i širší veřejnost. Je to jeden z mála přímých nástrojů, který má stát v rámci mzdové politiky k dispozici, a jejím zvyšováním pokaždé dochází i k tlaku na všechny další mzdy v celém spektru. Je to však vždy i dobrá příležitost k celospolečenské debatě o hodnotě práce, důstojném životě, spravedlivém rozdělení vyprodukovaného blahobytu nebo našem ekonomickém modelu.
Chceme-li se totiž pohnout pryč od montoven, pak jedním z nástrojů je právě i citelný tlak na mzdy tak, aby se některé činnosti zkrátka u nás už nevyplácelo vůbec provozovat.
Vzhledem k takto zásadnímu významu minimální mzdy není divu, že jinde bývá tempo jejího zvyšování centrálním předvolebním tématem a v rámci vyjednávání o něm se konají masové demonstrace. Kontrast k tomu, jak u nás obvykle jen bez větší pozornosti a kontextu prošumí, nemůže být větší. Další možnost změnit to bude touhle dobou za rok.
Autorka je politoložka, působí ve Friedrich-Ebert-Stiftung
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
