Jan Fingerland: Křesťané na Blízkém východě a otázky tolerance

Jen za posledních několik let jsme zažili kontroverzi kolem karikatur Mohameda, různě přísné zákazy islámských oděvů v Belgii, Itálii či Francii, zákaz obřízek chlapců a rituální porážky zvířat ve Švédsku, a nebo referendum o stavbě minaretů ve Švýcarsku. Evropané si připustili, že se rychle rostoucích počtů muslimských imigrantů bojí, a začali dělat opatření, která jsou možná někdy motivovaná více emocemi než rozumem, více ideologií než promyšlenou tolerancí, na níž bývala Evropa tak hrdá.

Ale co křesťané v islámských zemích – zejména arabských státech Blízkého východu? Někteří kritici dosavadní evropské vlažnosti a přílišné islámské asertivity poukazují na to, že ještě pořád je Evropa k muslimským imigrantům mnohem tolerantnější než země, odkud přistěhovalci pocházejí, a kde také žijí křesťané. Je to pravda?

Otázka, zda je situace v arabských muslimských - nebo chcete-li blízkovýchodních zemích - srovnatelná nebo horší, je velmi zapeklitá, protože nejde o zrcadlový odraz dvou podobných konstelací. Zaprvé proto, že Evropa je, a sama sebe vidí, spíše jako prostor duchovní autonomie, nebo spíše práva na bezvěrectví, a nikoli jako křesťanský kontinent definovaný konkrétní vírou. Muslimské země, ať už mají islámský nebo sekulární režim, se naopak vidí jako společnosti hluboce nábožné.

Druhým důvodem, proč nejde o zrcadlový obraz, je fakt, že evropští muslimové jsou obvykle přistěhovalci nebo jejich bezprostřední potomci. Jsou tedy v hostitelských zemích relativně noví, stále ještě jsou v procesu integrace, a ten se ne vždy uspokojivě daří.

Naopak „křesťané“, ať věřící nebo nevěřící, na Blízký východ ze Západu neodcházejí, nepočítáme-li americké či evropské vojáky v některých zemích, obchodníky, a nebo výjimečně i misionáře. Typický blízkovýchodní křesťan je domorodec. Křesťanství se ostatně na Blízkém východě zrodilo, a to dříve než islám. Ještě před 15 stoletími se k tomuto vyznání hlásilo na 95 procent obyvatel této části světa. Teprve nástup islámu tuto skutečnost změnil. Ovšem i tak v Orientu zůstaly velké kapsy křesťanského osídlení, které přetrvaly arabskou muslimskou nadvládu i čtyři staletí existence turecké osmanské říše.

Křesťané byli tolerováni, i když za tu cenu, že přijali své podřízené postavení a byli ochotni platit vyšší daně. Na druhou stranu zdůrazněme, že Blízký východ zůstal po celou dobu nadvlády islámu nábožensky pestrý – naopak v Evropě se téměř žádné muslimské a vůbec jinověrecké oblasti nevyskytovaly. Blízkovýchodní křesťané tedy byli tolerováni, pokud akceptovali status formulovaný islámským zákonem. Muslimská společnost a její představitelé míru tolerance měnily podle toho, v jaké byli samy situaci. Vnější tlak na islám nebo jeho vnitřní problémy většinou měly za následek zesílenou represi vůči domácím křesťanům, ať už Arménům, Koptům, Řekům, Chaldejcům, Asyřanům nebo arabským vyznavačům z dalších církví.

Křesťané hráli v oblasti Osmanské říše podobnou úlohu jako židé v Evropě, a tato úloha jim do značné míry zůstala až dodnes. Žili v relativně uzavřených a právně restringovaných komunitách.

Byli podezříváni z neloajality vůči státu, například proto, že měli prominentní kontakty s evropskými křesťanskými velmocemi, které Osmany mocensky i kulturně ohrožovaly.

Byli také vzdělanější, byli zapojeni do mezinárodního obchodu a často byli bohatší než jejich muslimské okolí, a lišili se tedy i socioekonomicky, nejen nábožensky.

A představovali samozřejmě i výzvu převládající muslimské víře, protože byli vyznavači jiného náboženství, které odmítali opustit.

Proč tolik historie, když mluvíme o současnosti? Protože minulost určuje i současné dění. Mnohé ze zmíněných skutečností, tedy sociální, hospodářská i náboženská odlišnost blízkovýchodních křesťanů, jejich slabost a vytěsnění na okraj, spolu s příležitostnou rolí obětního beránka, přetrvala mnohdy i poté, co se Osmanská říše po první světové válce rozpadla na řadu nástupnických států s muslimskou většinou. Jejich postoj k domácím křesťanům se lišil podle toho, jaký režim v nově vzniknuvších státech fungoval, zda náboženský nebo sekulární, tradiční nebo revoluční, zda ohrožený, a nebo stabilní; a také podle toho, jak velká křesťanská komunita v dotyčném státu byla.

Například v Libanonu, asi nejliberálnější arabské zemi, křesťané před druhou světovou válkou tvořili polovinu obyvatel, a patřili k nejbohatším a nejvlivnějším občanům. Libanonští křesťané mezi tím svou většinu kvůli vyšší muslimské natalitě a vlastnímu vystěhovalectví ztratili. Velkou část svých pozic udrželi, ale o svou moc nad Libanonem už přišli zejména ve prospěch agilních šíitských muslimů podporovaných z Íránu. Lakmusový test „práva na stavbu kostelů“ by tedy dopadl půl na půl. Libanonští křesťané, ať maronité, řecko-ortodoxní nebo Arméni, mohou stavět svatyně podle libosti – ale jen tam, kde mají vliv – v oblastech osídlených muslimy je to naopak vyloučeno.

Početně největší je tradičně křesťanská komunita v Egyptě. Příslušníci starobylé koptské církve tvoří podle různých odhadů 8 až 15 procent z téměř osmdesáti milionů. Egyptský režim je sekulární a nepodporuje islámský fundamentalismus, ale formálně vzato ani islám jako takový. Přesto koptové hovoří o časté diskriminaci při hledání zaměstnání i při zmíněné stavbě kostelů – tak to uvádí například i velmi opatrná BBC ve svém přehledu postavení křesťanů na Blízkém východě.

Specifickým případem jsou země jako je Irák, kde po roce 2003 došlo k rozvratu společnosti, a tamní křesťané, většinou příslušníci chaldejské víry, se stali předmětem spontánních represí ze strany islamistů. Většina kdysi téměř milionové a velmi staré komunity iráckých křesťanů uprchla z domovů, a většinou už trvale žije v zahraničí.

Diktatury se sekulárně-revolučním režimem, jako je Sýrie nebo Saddámův Irák, byly ke křesťanům paradoxně relativně tolerantní – jejich nepřátelé se rekrutovali z jiných kruhů, zejména právě islámských fundamentalistů. Křesťané tedy byli příležitostně podrobeni represi jako občané či lidé, ale nikoli jako vyznavači určitého náboženství. Velmi tolerantní je Jordánsko, kde pod monarchickou vládou rodu Hášimovců žije velmi malá a tedy i neškodná komunita, ale nábožensky tolerantní jsou i úřady Palestinské autonomie v rukou hnutí Fatah na Západním břehu. Situace v Gaze pod vládou Hamasu je samozřejmě složitější.

Extrémním případem je Saúdská Arábie, kde možná žije více než jeden milion křesťanů zejména z řad gastareiterů – žádné statistiky nejsou k dispozici. Saúdská Arábie nejen nepovoluje stavbu kostelů, ale zakázány jsou i obřady konané v soukromí a nošení jakýchkoli neislámských symbolů. Důvodem je jednak skutečnost, že tato země, na jejímž území se nacházejí Mekka a Medina, se považuje za strážce čistého islámu. Druhým důvodem je fakt, že tamní islám wahhábovského směru je velmi přísný a netolerantní nejen ke křesťanství, ale i jiným větvím islámské víry. Role náboženských extremistů při formování této politiky je a do budoucna i zůstane velmi silná, přičemž právě wahhábismus v kombinaci s ropnými penězi získává pomocí misií velký vliv i v jiných dosud tolerantních muslimských zemích, a to nejen na Blízkém východě.

A tím se dostáváme k poslední důležité poznámce. 20. století znamenalo i v islámském světě odklon od víry a sekularizaci. Arabský svět navíc zejména po 2. světové válce věřil na arabský nacionalismus, případně arabskou formu socialismu, přičemž prominentními představiteli těchto nenáboženských myšlenek byli právě křesťané. Jednak proto, že byli nadprůměrně zastoupeni mezi intelektuály, a také proto, že pro ně byly sekulární ideologie způsobem, jak se zařadit do převážně muslimské společnosti.

Zmíněné ideologie však zklamaly, a Blízký východ se již více než jednu generaci opět přiklání k islámu jako hlavnímu zdroji identity svých obyvatel. Křesťané se tím dostávají na okraj, protože k tomuto proudu se nemohou přidat, aniž by se vzdali své víry a náboženské identity. Vedle návratu k tradičnímu islámu je možné zaznamenat značný nárůst vlivu islamismu, a tomuto tlaku při utváření svých zákonů často podléhají nejen samotná společenství, čím dál konzervativnější, ale i jinak neutrální vlády nebo místní úřady. Veškeré pokusy o zavedení práva šaría znamenají přímé ohrožení pro postavení jinověrců.

Blízkovýchodní země jsou také diplomaticky, vojensky i ekonomicky relativně neúspěšné, a cítí tlak jak ze západu, tak i z úspěšného východu – společnosti tedy reagují podobně jako v dobách Osmanské říše uzavřením se a netolerancí k menšinám, zejména těm, které v jejich očích představují neoblíbený Západ. Bylo to možné sledovat například v době aféry kolem karikatury Mohameda, kdy se i domácí křesťané a jejich objekty stávali cílem útoků rozhořčených muslimů, ať už mluvíme o Egyptě, Iráku nebo zemích mimo Blízký východ.

Křesťané si tedy ve velké části muslimských zemí blízkého východu dávno zvykli držet se zpátky a příliš nevyčnívat. Téměř bez výjimky jde o komunity, které se neustále zmenšují, zejména kvůli vystěhovalectví. V zahraničí například žijí na dva miliony egyptských koptů, a vystěhovalectví libanonských maronitů je přímo příslovečné – více jich dnes žije v exilu než doma. Křesťanské komunity se tedy neustále zmenšují, a o to jsou zranitelnější.

Je zřejmé, že realita je příliš pestrá na to, aby se dala zredukovat, ale dvě skutečnosti mají všechny zmíněné země společné. Je téměř vyloučeno, aby se křesťané veřejně ucházeli o nové věřící, zejména z řad muslimů, a za druhé je velmi obtížné přestoupit z islámu na křesťanství. A to nejen proto, že to zakazuje muslimský náboženský zákon, ale také proto, že by něco takového narazilo na naprostý nesouhlas muslimské společnosti.

Mnohde na Blízkém východě žijí muslimové a křesťané mírumilovně vedle sebe. Přesto je možné říci, že být křesťanem v této oblasti světa je těžké a mnohdy i nebezpečné. Svobodná stavba kostelů je tedy otázka, která je v pořadí důležitosti daleko za jinými důležitějšími potížemi, kterým křesťané čelí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.