Jan Fingerland: Kam uprchla česká debata o běžencích

Na tu poslední otázku ve svém nedávném kázání, přetištěném poté v Lidových novinách, upozornil Tomáš Halík. Jeho kázání, uvedené pod titulkem Byl jsem uprchlík a neujali jste se mě, je reakcí na výroky, které zazněly z úst politiků v televizní debatě a vlastně znamenaly odmítnutí jakékoli, třeba jen malé pomoci běžencům. 

Je to jistě součást Halíkova obecnějšího společenského angažmá, ale je zřejmé, že slova byla z velké části především polemikou vnitrocírkevní. Tím spíše, že Halík nezmiňoval jen postoje k pomoci uprchlíkům, ale také kritizoval „vlichocování se mocným“ nebo porovnával závažnost společenské lhostejnosti k bližním s pozorností věnovanou kontroverzním divadelním představením. 

Jde vlastně o debatu o podstatě křesťanství a souvislosti mezi křesťanstvím a evropskou kulturou.
Jan Fingerland

To všechno je přinejmenším také reakcí na výroky a postoje kardinála Duky. Jeho blízkosti k prezidentům, žalobu podanou v souvislosti se skandálem na brněnském divadelním festivalu a také výroky o tom, že Evropa musí bránit svou identitu před cizinci, zejména muslimskými.

Dvě křesťanství?

Je ošemetné komentovat dění v církvi, k níž nepatříme, ale je zřejmé, že mezi Halíkem a Dukou se vlastně debatuje o podstatě křesťanství, a také souvislosti mezi křesťanstvím a evropskou kulturou. 

Halík vlastně reprezentuje ambici církve přikládat společnosti přísná měřítka jednání, jak je stanovuje bible, přičemž, což je zajímavé, cituje opakovaně i Starý zákon, nebo, chcete-li, hebrejskou bibli. 

Španělsko je novou hlavní destinací pro uprchlíky. Stane se čekárnou pro frustrované migranty?

• Upravit
• Smazat

Do Španělska v současnosti připlouvá nejvíce uprchlíků za posledních dvanáct let. Tento měsíc navíc jejich počet dokonce poprvé předstihl příliv běženců do Itálie.

Současně se ovšem odvolává na Evropu a evropskou kulturu humanismu, z níž se prý neochotou pomáhat vyřazujeme – to je zas jeho jistě vědomá polemika s tím, jak se najednou do české debaty dostalo téma civilizace a kultury, samozřejmě v souvislosti s migrací. 

Naopak Duka jakoby zastupoval zcela jinou tradici evropského křesťanství. Je to katolicismus a církev coby opory řádu, klidu a bezpečí. Evropa skutečně nestojí jen na evangelijním horlení pro milosrdenství, ale i na mnohasetletém shromažďování, tříbení, propracovávání, budování – a tedy i ochraně toho, co už je. Ovšem i s rizikem, že pomoc bližnímu může přijít zkrátka, nebo že se tím podporují názory ne zas tak láskyplné. 

Při pohledu zvenčí vypadají obě stanoviska jako legitimní, v tom smyslu, že se opírají o tradici, která v Evropě existuje dlouhodobě. A jsou to stanoviska smiřitelná, respektive: byla by smiřitelná, kdyby se setkala na jiném terénu.

Bez šance na setkání

Česká debata je ovšem zcela zdevastovaná přeháněním, lhaním, psychickým vydíráním a manipulací. I proto politici, v honbě za popularitou, vyslovují absolutní sliby ohledně migrace a jiných neurotizujících témat. Přičemž je prokázáno, že na individuální úrovni – tedy při setkání s konkrétním člověkem – jsou Češi velmi ochotní pomáhat komukoli, bez ohledu na víru a barvu. 

Česká debata je zcela zdevastovaná přeháněním, lhaním, psychickým vydíráním a manipulací.
Jan Fingerland

Příkladem toho, jak se atmosféra změnila, z velké části právě zcela umělým způsobem, snad i zásahem zvenčí, může být pozoruhodná připomínka z pera kolegy Ondřeje Housky, jíž nedávno uveřejnil v Hospodářských novinách.

Představte si premiéra, který během čtyř let přijme na území České republiky 50 tisíc běženců, z velké části muslimů. Premiéra, který prohlásí, že jeho cílem je co největší otevřenost společnosti a dokonce slibuje její přetvoření na společnost multikulturní.

Ano, jsou to téměř na den přesně dvacet let stará slova Miloše Zemana z programového prohlášení jeho vlády. Nezměnil se ovšem jen Zeman, ale i jiní politici, česká média a my všichni. Člověk ani nemusí být křesťan, tím méně kněz nebo dokonce arcibiskup.