Jan Fingerland: Kam uprchla česká debata o běžencích

10. srpen 2018
Jan Fingerland

Soucit nebo naivita? Xenofobie nebo opatrnost? Uprchlík nebo ekonomický migrant? Česká debata se točí kolem řady otázek, které ovšem zatlačují do pozadí ty základnější, třeba je vlastně Čech, Evropan a v neposlední řadě, co znamená být křesťanem. 

Na tu poslední otázku ve svém nedávném kázání, přetištěném poté v Lidových novinách, upozornil Tomáš Halík. Jeho kázání, uvedené pod titulkem Byl jsem uprchlík a neujali jste se mě, je reakcí na výroky, které zazněly z úst politiků v televizní debatě a vlastně znamenaly odmítnutí jakékoli, třeba jen malé pomoci běžencům. 

Je to jistě součást Halíkova obecnějšího společenského angažmá, ale je zřejmé, že slova byla z velké části především polemikou vnitrocírkevní. Tím spíše, že Halík nezmiňoval jen postoje k pomoci uprchlíkům, ale také kritizoval „vlichocování se mocným“ nebo porovnával závažnost společenské lhostejnosti k bližním s pozorností věnovanou kontroverzním divadelním představením. 

Jde vlastně o debatu o podstatě křesťanství a souvislosti mezi křesťanstvím a evropskou kulturou.
Jan Fingerland

To všechno je přinejmenším také reakcí na výroky a postoje kardinála Duky. Jeho blízkosti k prezidentům, žalobu podanou v souvislosti se skandálem na brněnském divadelním festivalu a také výroky o tom, že Evropa musí bránit svou identitu před cizinci, zejména muslimskými.

Dvě křesťanství?

Je ošemetné komentovat dění v církvi, k níž nepatříme, ale je zřejmé, že mezi Halíkem a Dukou se vlastně debatuje o podstatě křesťanství, a také souvislosti mezi křesťanstvím a evropskou kulturou. 

Halík vlastně reprezentuje ambici církve přikládat společnosti přísná měřítka jednání, jak je stanovuje bible, přičemž, což je zajímavé, cituje opakovaně i Starý zákon, nebo, chcete-li, hebrejskou bibli. 

Španělsko je novou hlavní destinací pro uprchlíky. Stane se čekárnou pro frustrované migranty?

Zachránění uprchlíci v jihošpanělském přístavu Tarifa

Do Španělska v současnosti připlouvá nejvíce uprchlíků za posledních dvanáct let. Tento měsíc navíc jejich počet dokonce poprvé předstihl příliv běženců do Itálie.

Současně se ovšem odvolává na Evropu a evropskou kulturu humanismu, z níž se prý neochotou pomáhat vyřazujeme – to je zas jeho jistě vědomá polemika s tím, jak se najednou do české debaty dostalo téma civilizace a kultury, samozřejmě v souvislosti s migrací. 

Naopak Duka jakoby zastupoval zcela jinou tradici evropského křesťanství. Je to katolicismus a církev coby opory řádu, klidu a bezpečí. Evropa skutečně nestojí jen na evangelijním horlení pro milosrdenství, ale i na mnohasetletém shromažďování, tříbení, propracovávání, budování – a tedy i ochraně toho, co už je. Ovšem i s rizikem, že pomoc bližnímu může přijít zkrátka, nebo že se tím podporují názory ne zas tak láskyplné. 

Při pohledu zvenčí vypadají obě stanoviska jako legitimní, v tom smyslu, že se opírají o tradici, která v Evropě existuje dlouhodobě. A jsou to stanoviska smiřitelná, respektive: byla by smiřitelná, kdyby se setkala na jiném terénu.

Bez šance na setkání

Česká debata je ovšem zcela zdevastovaná přeháněním, lhaním, psychickým vydíráním a manipulací. I proto politici, v honbě za popularitou, vyslovují absolutní sliby ohledně migrace a jiných neurotizujících témat. Přičemž je prokázáno, že na individuální úrovni – tedy při setkání s konkrétním člověkem – jsou Češi velmi ochotní pomáhat komukoli, bez ohledu na víru a barvu. 

Česká debata je zcela zdevastovaná přeháněním, lhaním, psychickým vydíráním a manipulací.
Jan Fingerland

Příkladem toho, jak se atmosféra změnila, z velké části právě zcela umělým způsobem, snad i zásahem zvenčí, může být pozoruhodná připomínka z pera kolegy Ondřeje Housky, jíž nedávno uveřejnil v Hospodářských novinách.

Představte si premiéra, který během čtyř let přijme na území České republiky 50 tisíc běženců, z velké části muslimů. Premiéra, který prohlásí, že jeho cílem je co největší otevřenost společnosti a dokonce slibuje její přetvoření na společnost multikulturní.

Ano, jsou to téměř na den přesně dvacet let stará slova Miloše Zemana z programového prohlášení jeho vlády. Nezměnil se ovšem jen Zeman, ale i jiní politici, česká média a my všichni. Člověk ani nemusí být křesťan, tím méně kněz nebo dokonce arcibiskup.