Jan Fingerland: Jih Libanonu - plamen, z něhož může vzejít požár

Tentokrát ovšem nebyl důvod se smát, protože při přestřelce zemřelo několik lidí, a také proto, že z takové rozmíšky se může v současné době vyvinout regulérní válka – tak jako propukla nečekaně válka mezi Hizballáhem a Izraelem v srpnu 2006, tedy právě před čtyřmi lety.

Incident by také mohl sloužit jako učebnicový příklad toho, jak rozdílné může být podání faktů dvou soupeřících stran. Podle libanonské armády překročili izraelští vojáci hranici, dopustili se agrese vůči Libanonu a byli libanonskou střelbou zahnáni zpátky. Libanonská armáda, známá svým bídným výcvikem a špatnou výstrojí, tak mohla zabodovat v očích domácího publika.

Podle jeruzalémské verze izraelští vojáci odřezávali větve stromů, které stínily čidlům umístěným v pohraničním plotě, a to na své straně hranice. Plot je totiž na izraelském území, a nikoli na mezinárodní hranici. Z libanonské strany na ně kdosi zahájil palbu, aniž by někoho zranil.

Zároveň však odstřelovač ležící na libanonské straně ze vzdálenosti asi 700 metrů zasáhl izraelského plukovníka stojícího na izraelské do hlavy a na místě ho zabil, a druhého velmi vážně zranil. Izraelci na to opětovali střelbu, zasáhli při tom tři libanonské vojáky a také jednoho civilistu.

Paradoxní je, že na obou stranách hranic byly v té době přítomny kamery, které podstatné okolnosti incidentu zdokumentovali, a přítomni byli i vojáci jednotek UNIFIL, tedy modré přilby Spojených národů, které hlídají příměří na hranicích obou států. Vše se také odehrálo za bílého dne.

Zpráva UNIFILu nakonec dala za pravdu Izraelcům. Podle mluvčího modrých přileb nejenže izraelský voják odřezávající větve byl bezpečně na izraelské straně hranic, ale Izraelci tyto údržbové práce předem nahlásili jednotkám OSN, a ty tuto zprávu předali Libanonské armádě. Přesto se z nějakého důvodu libanonští vojáci rozhodli vyvolat přestřelku, které měla závažné důsledky, a potenciálně hrozila přerůst v mnohem větší konflikt. Proč se tak rozhodli, o tom lze jen spekulovat.

Mohlo o střelbu vojáka, jenž je příslušníkem některé méně disciplinované libanonské jednotky, která jednala proti rozkazům shora. Podle nepotvrzených zpráv totiž okamžitě po propuknutí střelby kontaktovali Libanonci prostřednictvím UNIFILu Izraelce a žádali příměří.

Druhou možností je, že libanonská armáda chtěla před domácí veřejností ukázat, že je na ní spoleh. Zatím se totiž příliš nepředvedla, a všichni v Libanonu vědí, že například proti bojovníkům hnutí Hizballáh by neměla nejmenší šanci, o boji proti Sýrii, jež Libanon do značné míry ovládá, ani nemluvě. Heroická verze, podle které libanonští vojáci „zahnali agresory za hranice“, působí tváří v tvář informacím UNIFILu jako reklama spíše než zpráva.

Třetí možností je něco, co by nebylo dobrou zprávou pro nikoho. Libanonská armáda je formálně nadstranická a nadkonfesní, ale v současné době v ní již dominují šíité, tedy příslušníci stejného vyznání jako radikální hnutí Hizballáh. Rétorika mnoha velitelů Libanonské armády za poslední rok je čím dál více proti-izraelská, a přinejmenším podle izraelských tvrzení také libanonská armáda v rozporu s mezinárodními závazky své země nejen že nebrání hnutí Hizballáh vytvořit z jižního Libanonu základnu pro útoky na Izrael, ale naopak mu v tomto úsilí pomáhá, a tak umožňuje Hizballáhu obejít kontroly mezinárodních jednotek UNIFIL rozmístěných na libanonsko-izraelských hranicích právě z tohoto důvodu. Která z těchto variant je nejblíže pravdě je obtížně jednoznačně říci.

Je ovšem jisté, že právě přítomnost zmíněného Hizballáhu je jedním z hlavních faktorů houstnoucí atmosféry v pohraniční oblasti. Toto hnutí de facto spolu-ovládá Libanon, a svůj odpor vůči Izraeli používá jako ospravedlnění pro své mimořádné postavení masivně vyzbrojené politické strany.

Krom toho díky podpoře ze Sýrie a Íránu je vybaven Hizballáh značným množstvím raket, které jsou určeny k ostřelování izraelského území. Pravděpodobně vlastní několik desítek tisíc střel, které jsou schopné zasáhnout všechna obydlená centra v Izraeli – něco podobného se ostatně odehrávalo již v roce 2006.

Také Izrael považuje Hizballáh za velkou hrozbu, a velká část jeho úsilí směřuje k tomu, aby takový útok byl schopen zadržet. Krom toho dali Izraelci najevo, že pokud libanonská vláda dopustí, aby Hizballáh z jejího území na Izrael zaútočil, pak izraelská armáda bude v odvetě ostřelovat libanonskou infrastrukturu. Krom toho – oproti válce v roce 2006 – hodlá Izrael v případě útoku Hizballáhu ostřelovat i Sýrii, tedy zemi, která Hizballáh vybavuje zbraněmi, a tak vlastně přesouvá svůj protiizraelský boj ze svého území na území a tedy i na úkor Libanonu. Tentokrát by se podle Izraelců Sýrie své zodpovědnosti nevyhnula, a šlo by o větší válku než v roce 2006. Jak jsme tehdy mohli vidět, i z malého incidentu může vzejít krvavý konflikt.

Jak později přiznal šéf Hizballáhu Nasralláh, kdyby prý věděl, že z únosu dvou vojáků vzejde izraelská pozemní invaze na jeho území, byl by do této diverzní akce nešel. Ostatně včerejší velmi důrazná reakce Izraele ukazuje, že tento stát nechce vyvolat dojem, že je v defenzívě. Nedostatek odstrašující síly na straně Izraele je paradoxně jeden z nejnebezpečnějších faktorů vůbec, protože vyvolává snahu vyzyvatelů z řad regionálních hráčů tento stát konfrontovat, a tak získat regionální uznání.

Jsou tu však i důvody k optimistickému závěru, že momentálně válka nehrozí. Izraelci vůbec nemobilizovali civilní obranu na severu země, který by se jinak stal cílem útoku. Je také málo známo, že podobných incidentů se na libanonsko-izraelských hranicích v posledních letech odehrálo několik, přičemž střelba vždy nejdříve přišla z libanonské strany, i když se nejednalo vždy o střelbu příslušníků libanonské armády.

Ani Hizballáh, ani Izrael nemají momentálně zájem na tom, aby nějaká válka propukla, a pokud se Sýrie bude obávat, že by tentokrát byla vtažena do bojů i ona, dá si jistě také pozor. A pak je tu ten čtvrtý vzadu, Írán, který je pravým šéfem Hizballáhu. Írán Hizballáh financuje, vyzbrojuje a cvičí jako svůj nástroj proti Izraeli, ale zároveň je jasné, že momentálně nemá zájem tohoto psa vypustit z boudy. Šetří si ho na dobu, kdy to bude výhodné pro něj – a tato doba ještě nenastala.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.