Jan Fingerland: Jak listopadová revoluce požírá své rodiče
Tak už to tady zase máme, výročí Velkého Listopadu, a spolu s ním, řečeno předlistopadovým žargonem, „boj o jeho odkaz“. Co to vlastně znamená, po dvaatřicáté se sejít na stejném místě a dělat v zásadě stejné věci? Více než třicet let, to už je éra, na ní moje „střední“ generace poznává, že už není mladá.
Za třicet let se toho hodně stane i v životě společnosti. Už dozrála doba, kdy se zřetelně etablovala hned dvě zpochybnění něčeho, co alespoň ve velké části společnosti žilo jako nezpochybnitelný výklad tehdejších událostí.
Velké přehodnocení
Na jedné straně je to reakce části obyvatel, kteří se už tehdy necítili být vítězi, anebo během let změnili názor a dnes se tak necítí. Anebo prostě chápou příležitosti, které Listopad nabídl, trochu jinak. Logicky jsou to nejčastěji lidé starší generace.
Čtěte také
Dnešní sedmdesátníci a osmdesátníci jsou ti, kterým bylo v roce 1989 čtyřicet nebo padesát. Mnozí pokračovali ve svých životech bez velkých změn i problémů, a někteří si nepochybně tehdy polepšili, když ne ekonomicky, tedy politicky a snad i jinak.
Zpětně jim to tak ale nemusí připadat. Už nestihli vybudovat větší bohatství, a dnes jejich blahobyt závisí na blahovůli státu, důchody přitom nejsou nijak závratné.
Nemusejí se cítit komfortně i z jiných důvodů, ne všechno se jim dnes musí zdát v souladu s jejich hodnotami; nebo dnešní společnosti nerozumějí; jejich zkušenosti nejsou ve společnosti ceněny a tak podobně.
Je to pravděpodobně jeden ze způsobů, jak vysvětlit úspěch přerozdělovacího hnutí ANO – ne nutně jako odmítnutí, ale jako podstatnou korekci toho, v čem měla změna Listopadu 89 spočívat.
Právo na dojetí
Čtěte také
Jenže starší generace není jediná, která revoltuje proti revoluci, respektive jejímu dominantnímu výkladu. Velký ohlas vyvolala mladá redaktorka Seznamu Zprávy Eva Soukeníková. Ohradila se proti tomu, jak se rok 1989 připomíná.
Vadí jí sebedojímavý a kolovrátkový způsob, který se každý rok opakuje. Poslechnout si Kubišovou, postesknout si na někdejší poměry, zdůraznit, že mladí si to už ani neumějí představit. Autorka uznává, že tehdejší změna byla k lepšímu, ale dodává, že je prý třeba se posunout, oslavy aktualizovat. Například tím, že se budou více připomínat nynější palčivé problémy.
Nakonec, proč nepopíchnout tloustnoucí kocoury z generace rodičů, a podnítit je k zamyšlení, ne-li činnosti. Umím si představit, že i jiným mladším lidem může připadat opakovaná inscenace listopadového nadšení trochu vyprázdněná a cizí.
Čtěte také
Soukeníkové se dostalo nejrůznějších odpovědí, od souhlasných až po ostře nesouhlasné. Konstruktivnější kritici poukázali na to, že nikdo nikomu nebrání, aby 17. listopadu vyzdvihl současná ožehavá témata, nebo aby tak nečinil po 364 ostatních dnů roku.
Snad mladé lidi mrzí, že sami nemají takový silný jednotící zážitek, jak byl Listopad, výročí zmlácení účastníků CzechTeku to nevytrhne, a už je to také nějaký pátek. Možná se mladí lidé necítí v dnešní společnosti o moc více doma, než jejich dědové a babičky, a po volebním ztroskotání Pirátů to třeba vnímají ještě o něco více.
Generační pocity a zkušenosti jsou velmi obtížně sdělitelné. Jenže právě proto i střední šedivějící a plešatějící generace má právo na svou nostalgii. Za své generační souputníky bych těm mladším popřál, aby nikdy žádný úžasný Listopad nezažili. Totiž – nepotřebovali zažít.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
