Jan Fingerland: Íránská mlha nad Ženevou

Tyto vzestupy a pády jakoby měly hlavně udržet pozornost publika spíše než vést k ukončení telenovely. Minulé kolo vyjednávání proběhlo začátkem listopadu a podle náznaků samotných diplomatů bylo velmi nadějné. Na poslední chvíli se ukázalo, že žádná dohoda nebude. Místo toho se západ s Íránem dohadoval přes média, kdo ztroskotání slibného vývoje zavinil.

Podle západních zemí to byli Íránci, kteří, jak uvedl americký ministr zahraničí John Kerry, se v určitý okamžik zalekli toho, co z jednání vzešlo a náhle couvli. Podle Teheránu byla hlavním hříšníkem Francie, která měla na Írán tvrdší požadavky než ostatní a tím dosavadní jednání zkolabovalo. Írán neopomněl Francouze obvinit z toho, že „jednají na základě pokynů sionistů“, což atmosféru zrovna nezlepšilo.

Nejnovější kolo vyjednávání probíhá právě v tomto týdnu, ale tentokrát má opačný průběh. Očekávání jsou nízká, setkání je považováno za rutinní či udržovací, nanejvýše má snížit počet bodů, v nichž mají obě strany rozdílný názor. V průběhu pátku se však objevila zpráva, že do Švýcarska na jednání míří ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov a údajně i další šéfové diplomacií zúčastněných zemí, tedy Spojených států, Francie, Británie, Ruska, Německa a samozřejmě Íránu. To by pro změnu signalizovalo, že se věci hnuly kupředu a na místo mohou dorazit vyšší šarže. Zrovna tak ale může Lavrovův příjezd znamenat, že se snaží zachránit bortící se jednání.

Příznačné pro celou situaci totiž je, že celá věc je zahalena v mlze. Nejen že nevíme, o čem se přesně v Ženevě jedná, tedy jaké návrhy jsou na stole, ale ani neznáme dlouhodobé záměry jednotlivých účastníků. Zejména není zřejmé, jaký je definitivní cíl Íránu, zda chce režim opravdu ustoupit, aby zachránil ekonomiku, aniž by ztratil tvář, anebo zda je jeho cílem za současných okolností sice trochu couvnout, ale díky tomu také co nejvíce ochránit jaderný program, případně i udržet se na cestě k jaderné zbrani.

Momentální jednání v Ženevě si klade menší cíle než vyřešit otázku íránského jaderného programu jako takovou, spíše jde o prozatímní dohodu. Předpokládá se, že západní země chtějí po Íránu, aby zastavil obohacování uranu, omezil počet odstředivek a umožnil inspekce v některých provozech, možná také aby se části obohaceného uranu zbavil.

Zmíněná Francie zdůrazňovala význam reaktoru v Araku, který bude schopen produkovat plutonium, tedy vojensky použitelný štěpný materiál. Je zcela samostatným íránským programem, nezávislým na produkci obohaceného uranu. Podle amerických zdrojů by Arak mohl produkovat až deset kilogramů plutonia ročně, tedy asi na dvě jaderné nálože.

Sama íránská delegace přijela do Ženevy s tím, že chce potvrzení svého „práva na obohacování“, což může být jak požadavek se zcela konkrétním politickým významem, stejně jako formule typu „vlk se nažral a koza zůstala celá“, která by Íránu zachránila tvář před vlastní veřejností. Írán je totiž mezinárodními sankcemi zatlačen do kouta a potřebuje se z něj dostat. Íránská vláda by za dohodu získala přístup k několika miliardám na svých účtech a snazší export ropy, čímž by odlehčila ekonomickému tlaku na režim.

Očekávání řadových Íránců od ženevských jednání je vysoké, k čemuž přispěl i íránský tisk. Pokud je tedy íránským úmyslem veřejně ustoupit od významných částí jaderného programu a získat tím zrušení části sankcí, musí to udělat za velkého hluku a bušení se do prsou. Západu ovšem je v zásadě jedno, jak Teherán své ústupky prodá domácí veřejnosti. Vychází z toho, že obrácením směru íránských záměrů získá větší mezinárodní bezpečnost – to je zejména Obamovo přesvědčení.

Kritici dohody s Íránem, ať je to americká pravice nebo Saúdská Arábie s Izraelem, mají opačný názor než Obamova administrativa a tvrdí, že úspěch omezených západních požadavků v rámci jednání o prozatímní dohodě je vlastně prohra. Znamená prý zničení šance na jakoukoli dlouhodobou dohodu, která by íránský jaderný program s vojenským využitím zastavila zcela a navždy.