Jan Fingerland: Erdogan a Putin se milují. Anebo se možná jen potřebují
Není to tak dávno, co se Ankara po sestřelení ruského letounu dostala do konfliktu s Moskvou a turecký prezident se z této srážky odbelhal velmi pochroumaný. Přesto v těchto prezidentských volbách Putin podporoval právě Erdogana. Proč?
Čtěte také
Moskva vlastně ani moc neskrývala svou podporu stávajícímu prezidentovi, a opoziční kandidát Kemal Kilicdaroglu si dokonce stěžoval na dezinformace ruského původu, které ho měly poškodit. Jiné zdroje spekulují o přítomnosti četných ruských agentů v Turecku, případně velkém nákupu tureckých novinářů za ruské peníze.
Pravda je, že se během poměrně krátké doby podařilo hodně změnit názor mnoha řadových Turků na Rusko, ruskou politiku, ale také Ameriku a Západ.
Dvě říše, dvě republiky
Historie rusko-tureckých vztahů je velmi dlouhá, zejména pokud do ní započítáme období obou impérií, carského a Osmanského. Tehdy spolu soupeřily v oblasti Černého moře, částečně i Balkánu nebo Kavkazu a později se tyto konfliktní zájmy projevovaly i za sovětských dob a částečně i dnes, v dílčích otázkách, jako je vývoj v Sýrii, Libyi, otázce Arménie a Ázerbájdžánu, dokonce i Ukrajině.
Čtěte také
Vždyť Turecko dodávalo a dodává drony, které zejména na začátku sehrály významnou úlohu při ničení ruských tanků.
Kde se tedy vzal zvláštní fenomén neskrývané Putinovy podpory pro Erdogana? Podle některých názorů hraje úlohu i určitá vzájemná sympatie nebo přinejmenším podobnost dvou stárnoucích autokratů s mesiášským komplexem, i když Erdogan je přeci jen autokrat volený. Oba se pyšní tím, že konsolidovali své země, ale také jsou momentálně v problémech, jež si ovšem způsobili sami v druhé polovině vládnutí.
Nějakou úlohu hraje snaha obou politiků vzájemně se využívat při odstiňování jiných tlaků, zejména těch ze Západu. Oba se také snaží najít společnou řeč s Čínou, případně i Íránem a dalšími státy, které se cítí být součástí protizápadního, ale také protiliberálního a antidemokratického bloku.
Pokus o kulatý čtverec
V případě Turecka je to paradoxní postoj, protože Ankara nadále zůstává uchazečem o členství v EU a členem NATO – ale intenzivnější a přinejmenším zdánlivě srdečnější kontakty udržuje s Moskvou.
Čtěte také
Projevuje se to i na známém nákupu protileteckých systémů S-400 z Ruska nebo výstavbou „turecké“ jaderné elektrárny od Rosatomu.
Obchod obou států kvete, polovina turecké energie pochází z Ruska, ať se jedná o plyn, nebo ropu. Rusko nyní také vítá, že jeho lépe postavení turisté mají kam jezdit nebo kde investovat do nemovitostí, když Evropa je pro ně uzavřena.
Někteří politologové mluví o politice „kompartmentalizace“, schopnosti Ruska a Turecka rozdělit jednotlivé otázky, dosáhnout toho, že neshody v určitých oblastech neznemožní spolupráci v jiných. Možná není náhoda, že jde o pojem převzatý z psychologie, kde označuje schopnost myslet si více vzájemně rozporných věcí současně.
Je ale třetí skupina pozorovatelů, podle kterých se nad rusko-tureckým sbratřením vznáší oboustranné vědomí, že i toto oslabené Rusko může svého menšího souseda kdykoli zdrtit, stačí zastavit dodávky energií. Tedy žádná láska, ale medvědí stisk. Politik tak zkušený a pragmatický jako Erdogan ví, že Evropské unie nebo Ameriky se v tomto smyslu bát nemusí, ale boss v Moskvě umí být nemilosrdný a vždy to rád předvede.
Na druhou stranu, pokud se nestane nic neočekávaného, Erdogan bude vládnout Turecku ještě za několik let, v případě jeho kolegy v Moskvě to nyní zdaleka tak jasné není, naposled se možná bude smát právě on, Erdogan.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
