Jan Fingerland: Čtyřikrát překročená čára v Sýrii

BBC přišla dnes s informací, podle které jí byly doručeny materiály, které přinášejí další dodatečné důkazy o použití chemikálií proti obyvatelům severosyrského města Sarákibu. Expert přizvaný britskou stanicí k posouzení záběrů a výpovědí uvedl, že ve městě byl pravděpodobně použit organofosfát, tedy nikoli sarin. Velmi podobné případy byly v posledních týdnech hlášeny z dalších tří míst v Sýrii. Na města byly shozeny nádobky s chemickou látkou, která zamořila vzduch a bránila lidem ve volném dýchání. Zasažení lidé měli zúžené zornice a objevovala se jim u úst pěna.

Zároveň s novými informacemi BBC se však ukazuje, že celá věc možná – alespoň prozatím – vyplyne do ztracena. Sýrie totiž nevpustila na své území zahraniční inspektory, kteří by provedli šetření přímo na místě. Po několika týdnech už přítomnost látek jako je organofosfát nelze zjistit. To znamená, že nebude k dispozici žádný standardní a mezinárodně uznaný důkaz o tom, že v Sýrii zabíjely chemické zbraně.

Celá situace se ovšem vyznačuje dvěma paradoxy. Zaprvé, i když vše ukazuje na syrskou vládu, nelze zcela vyloučit možnost, že chemikálie použila opozice, aby západní státy vtáhla do války. A za druhé, západ vlastně tak úplně nenaříká nad tím, že takové důkazy nejsou k dispozici. To se nedávno projevilo na jednání Baracka Obamy s britským premiérem Cameronem. Toho musel americký prezident krotit v jeho rétorice, a to nejen co se týče západního zásahu proti Asadovi, ale i změně dosavadní politiky nevyzbrojování syrské opozice.

Zatímco opozice může považovat nepřímé, ale silné důkazy o použití chemických zbraní za své propagandistické vítězství, jiné zprávy z posledních dnů už pro povstalecké PR tolik prospěšné nejsou. Vedle videozáznamu, který dokumentuje povstaleckého bojovníka, který předvádí, jak pojídá srdce zabitého vládního vojáka, jsou to záběhy na hromadné popravy nepřátel. Ty provádí islamisté z An Nusry, extremistické jednotky bojující proti vládě. Nejméně na dvou místech extremisté popravovali své protivníky, a to prý na základě právě šaría. Pokud něco mohlo zchladit západní ochotu napomáhat s vyzbrojováním opozice, pak jsou to zprávy tohoto druhu.

Jedním z hlavních zdrojů západních obav je strach z internacionalizace konfliktu. K té už ale došlo. V Turecku po dvou výbuších v příhraniční provincii Hatay vzrostly protisyrské nálady, ale také se odhalila skutečnost, že premiér Erdogan vsadil příliš mnoho na Asadův pád. A za druhé se válka přelévá do Libanonu, kde na podporu Asada vystupuje hnutí Hizballáh. Do této situace zasáhl Izrael, který při nejméně třech příležitostech ostřeloval konvoje, prý s výzbrojí pro tuto proíránskou organizaci. Paradoxně je to právě Izrael, kdo - na rozdíl od Turecka – k situaci v Sýrii nic neříká a snaží se jinak do vývoje nezasahovat. Dějiny však logické nebývají a války už vůbec ne.