Jan Fingerland: Británie s Řeckem vedou válku, naštěstí jen kulturní

Do Londýna je počátkem 19. století dovezl britský velvyslanec při Osmanském dvoře v Cařihradu Lord Elgin, protože Řecko tehdy ještě patřilo pod tuto říši.

Jenže Řekové 20. a 21. století začali žádat starořecké památky zpět, což Britové, jmenovitě Britské muzeum, odmítají. Zrušení schůzky premiérů je součástí této tahanice, protože Sunak tvrdí, že Mitsotakis nedodržel dohodu, podle které se měly obě strany zdržet veřejných výroků o Elginových mramorech. Řecký premiér o nich hovořil v rozhovoru pro BBC, ale popírá, že taková dohoda dodává, že přece řecké stanovisko je dávno známo. 

Náprava chyb

Čtěte také

Jan Fingerland: Izrael a Polsko pohřbily spory o dějiny, ale ne dost hluboko

Od posledního vývoje si nelze odmyslet širší kontext. Bývalé koloniální velmoci si sypou popel na hlavu za své staré hříchy a mimo jiné mluví o vracení kdysi odvezených uměleckých a jiných děl do místa jejich zrodu. Zvláštním případem je vracení mumií a jiných tělesných ostatků k pohřbu v jejich zámořských vlastech. Pro dnešní Řeky se stala athénská Akropole symbolem jejich staré historie, státnosti a identity.

Zdálo by se, že pro Brity mají sochy symbolickou váhu mnohem menší, ale část Britů je jasně proti tomu, aby se mramory vrátily tam, kde vznikly a kam, alespoň v určitém smyslu, jedině patří, tedy do Athén, kde pro ně pod Akropolí vzniklo dokonce zvláštní muzeum. Totiž zatím pro tu polovinu, kterou Elgin kdysi nechal na místě. Vzniká tedy otázka, kdo by se měl spokojit s kopiemi, i když je většina návštěvníků stejně neodliší od originálů.

Čtěte také

Gita Zbavitelová: Polsko požaduje po Německu válečné reparace i za polské protižidovské pogromy

V Británii jsou ale i lidé, podle kterých mramory patří Británii. Nejen premiér Sunak, hrdý Brit z rodiny indických přistěhovalců, ale třeba i britský historik Zareer Masani, rovněž indického původu. Ten tvrdí, že Lord Elgin nabyl mramory legálně, na základě dohody s osmanskými úřady, a naopak řecké nároky prý nelze právně podložit. V době, kdy se celá věc odehrála, se podle něj tehdejší Řekové o žádné antické památky stejně nestarali.

Akropole byla zdevastovaná a turečtí vojáci tam zkoušeli munici, při které se staré sochy ničily, případně místní lidé rozprodávali jejich úlomky prvním turistům. Masani provokativně dodává, že řada památek, které se dnes vracejí, byla vykopána, identifikována, doceněna nebo zachráněna právě lidmi ze zemí, jako byla Británie, bez nich by dnes žádné nároky vzneseny být nemohly.

Vlk se nenažere

Podobně bychom mohli rozebrat i jiné případy, třeba antické a jiné starověké památky třeba v Pergamonském muzeu v Berlíně, kam se dostaly také legálně na základě německé dohody s osmanskými úřady. Starořecký Pergamon navíc ležel na území Malé Asie, tedy dnešního Turecka. Mohli by Řekové žádat tamní oltář na základě spřízněnosti s Helény, ale nikoli na základě geografie?

Čtěte také

Měli bychom se ptát, jak cestovatel Emil Holub své exponáty získal, upozorňuje ředitel Ústavu dějin umění

Například zmíněný Zareer Masani v souvislosti s londýnskými mramory zpochybňuje, že by dnešní Řekové mohli bezesporně tvrdit, že jsou přímými potomky starých Řeků. V rámci současné flagelantské debaty bychom mohli dodat, že chrám na akropoli budovali otroci, nikoli sami Athéňané. Je tu ještě metaotázka – nepatří takové věci takříkajíc celému lidstvu nebo přinejmenším „Západu“?

Vraťme se však k přítomnému sporu. Řekové přicházeli s návrhy, které mohly spor ztlumit, například premiér Mitsotakis už před časem navrhl, že Athény by Britskému muzeu mramory dlouhodobě zapůjčily pod podmínkou, že se dočasně vrátí do athénského muzea – což by ovšem také znamenalo formální uznání řeckého vlastnictví.

Jedna britská organizace navrhla sjednotit rozpůlenou památku v Athénách, aniž by se řeklo, komu patří. Sunakovi kritici tvrdí, že se do věci vložil zbytečně, protože konečné rozhodnutí je na Britském muzeu. Možná tedy premiér hrál na britskou národoveckou strunu, i když není jasné, zda pro tento typ voličů jsou antické památky v Londýně tak důležité.

Jan Fingerland|foto:Khalil Baalbaki, Český rozhlas

Spor dvou evropských demokracií o staré památky tedy pokračuje do dalších let. V sousedství konfliktů, jako je ten v Gaze, vypadá nepodstatně, ale vlastně jsou si tyto střety podobné. Vedou se o výklad minulosti, o identitu, o hrdost, o to, komu co patří, navzdory složitým dějinám staletí a tisíciletí. Pak ale vzniká otázka – pokud se nedokáže dohodnout Londýn s Athénami o pár soch v muzeu, jak mohou chtít po Palestincích a Izraelcích, aby se dohodli o věcech mnohem reálnějších?

Autor je komentátor Českého rozhlasu