Jan Fingerland: Arafatova exhumace jako politický problém

8. listopad 2013

Jásir Arafat s určitou pravděpodobností zemřel po požití polonia. Tak zní opatrný, ale přece jen nepřehlédnutelný závěr švýcarských vědců, kteří zkoumali ostatky a osobní věci palestinského politika. Co z toho všechno plyne?

Mediální reflexe závěru švýcarských odborníků většinou nedělá jeden zásadní krok. Neodděluje tři otázky, které nejsou totožné. Jedna zní – požil Jásir Arafat polonium? Druhá: zemřel v důsledku požití polonia? A třetí: kdo tuto vysoce jedovatou látku do jeho těla vpravil?

Arafat zemřel právě před devíti lety po několikatýdenní nevyjasněné nemoci. Jeho smrt mohla připomínat vraždu bývalého ruského rozvědčíka Litviněnka, který byl poloniem zabit skoro určitě. Polonium má ovšem poločas rozpadu jen asi čtyři měsíce, což znamená, že po několika letech už v těle prakticky nelze nalézt – kromě přirozeně se vyskytujícího polonia. Lze jen nepřímo určit nepřirozený poměr mezi poloniem a olovem, který může svědčit o tom, že polonium je synteticky izolované. Spekulovalo se také o jiných příčinách smrti, od AIDS až po infekci, přičemž Arafat nebyl prvních patnáct dnů vůbec léčen antibiotiky.

Potíž je rovněž se vzorky, které jsou i podle švýcarských odborníků nejen příliš staré, ale také nedostatečně velké a ve špatném stavu. Problém také je, že nikdo nemá přístup ke vzorkům, které Arafatovi odebrali v pařížské nemocnici. Nikdo také nezkoumal přímo prostředí, v němž Arafat poslední léta v Ramalláhu žil ani biologické vzorky těch, kdo k němu měli přístup. Paralelní studie ruských vědců přítomnost polonia vyloučila, čeká se ještě na třetí stanovisko francouzských odborníků.

Palestinští politici i nyní, podobně jako kdykoli v minulosti, obviňují ze zabití Jásira Arafata Izrael. Otázkou je, jak je to relevantní, protože Izrael je viněn více méně rutinně ze všeho, co se v Palestinské autonomii nedaří. Je tu ale také závažná okolnost, že opatřit si polonium a také s ním odborně manipulovat není jen tak. Tento vzácný prvek si může opatřit jen velmi rozvinutý stát.

Izraelci svou účast popírají, ale ještě důležitější možná je, že v roce 2004 neměli na Arafatově smrti žádný zájem, právě naopak. V té době totiž palestinský předák žil už tři roky obklíčen izraelskými vojáky ve svém sídle v Ramalláhu. Arafat v roce 2000 vyvolal palestinské povstání, které mělo podobu bombových atentátů v izraelských kavárnách a autobusech. Arafat byl tehdy mezinárodně kompromitovaný a tak pro Izrael bylo nejvýhodnější, aby zůstal naživu co nejdéle. Vyloučit izraelskou účast tedy sice nejde, ale není logická.

Sama Suha Arafatová, vdova po Jásiru Arafatovi, se nyní záměrně vyhýbá obvinění Izraele a hovoří velmi všeobecně o jeho nepřátelích. Snad tím chce nepřímo naznačit, že stopy vedou do okruhu Arafatových spolupracovníků. Neboli že jejího muže zabil někdo z Palestinců – navíc přístup k němu měl jen úzký okruh lidí.

Je možné, že ho zabil někdo z jeho blízkých kolegů, ale k tomu také chybějí jakékoli důkazy. V minulosti byl například z likvidace palestinského předáka obviněn jiný významný politik Muhammad Dahlan, ale stalo se tak zřejmě v souvislosti s vnitropalestinským bojem, Dahlan totiž leží v žaludku lidem kolem Mahmúda Abbáse a toto obvinění je jen jedno z mnoha, které se na jeho hlavu snesly.

Přehlédnout nelze ani skutečnost, že sama Suha Arafatová, takříkajíc „státní vdova“, vede svou vlastní politiku. Po manželově smrti vedla skrytý, ale přece jen dobře známý spor s palestinským vedením o dosti velké dědictví po Arafatovi a o apanáž, kterou jí Palestinská autonomie platí. V době Arafatovy smrti, když se vyrojily spekulace o příčinách skonu, jednoznačně odmítla pitvu. To může vypadat jako součást dohody s palestinským vedením na tom že nebude vinit nikoho z Palestinců.

Je potom zvláštní, když sama Suha po letech přijde s vlastními obviněními a dokonce prosadí exhumaci Arafatova těla z jeho mauzolea. Vysvětlení může znít, že Suha Arafatová něco ví a prosazením nového výzkumu – které nikdo z palestinských politiků nemohl veřejně odmítnout – vyvíjí tlak na palestinské vedení, například opět kvůli svým finančním požadavkům.

Zcela mimo spekulace není ani verze, podle které se někdo snaží vytáhnout tuto kartu v době, kdy se odehrávají tajná a sice napjatá, ale možná ne zcela neúspěšná izraelsko-palestinská jednání. Mohl by to být pokus je narušit. Otázkou ale zůstává, zda by skutečně sami řadoví Palestinci kvůli nějakým novým odhalením vyšli do ulic. Pokud by však odhalení narušilo alespoň vnější jednotu vedení palestinského Fatahu, mohly by být důsledky pro jednání velmi neblahé.

Nezdá se však, že by dnes kdokoli mohl opravdu říci, zda a kdo Jásira Arafata zabil - a zmíněná švýcarská studie na to ani neodpovídala. Ta se zabývala jen přítomností cizorodých látek v Arafatově těle a i v tomto ohledu jsou její zjištění opatrnější, než by se z novinových titulků zdálo. Závěr tedy zní, že nic není jisté a každý bude věřit tomu, co mu bude vhod.

Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.