Jan Fingerland: Apači a beduíni aneb Izraelský problém s nomády

2. prosinec 2013
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Beduíni v Izraeli

Den hněvu – tak se jmenovala víkendová akce, na níž tisíce izraelských beduínů i jiných Arabů dávaly najevo nesouhlas s vládním plánem na přesídlení velké části beduínských kmenů v Negevu.

Beduínský nesouhlas zaujal překvapivě velké obecenstvo i na západě, přičemž několik desítek předních britských umělců se postavilo na obhajobu jejich práv, případně na stranu kritiků izraelské vlády. Otázka je, zda prominentní signatáři petice vědí, co se vlastně v izraelské poušti děje, a nebo jen využili příležitost zastat se některé utlačované skupiny.

O co tedy jde? Jako téměř vždy v politice není situace jednoznačná. Zhruba polovinu již tak nepříliš velkého izraelského území tvoří negevská poušť. Ačkoli bylo kdysi velkým snem zakladatele státu Davida Ben Guriona osídlit právě pustinu na jihu, zůstává skalnatý a nehostinný Negev osídlen relativně řídce. Velkou část obyvatel Negevu tvoří beduíni, polonomádské etnikum hovořící arabsky.

Beduíni, na rozdíl od usedlých Arabů z Galileje na severu, jsou sice chudší, ale mnozí z nich se stali loajálními izraelskými občany a posílají své syny do armády. Řada z nich právě v armádě našla způsob, jak uspět a dosáhnout alespoň částečné rovnosti v jinak mnohem vzdělanější, převážně židovské městské společnosti. Část beduínů stále ještě žije z pastevectví, jiní se usídlili – případně byli usídleni – v nepříliš příjemných městech, kde vládne chudoba a často i zločin. Mnozí z nich nezvládli přechod do 20., natož 21. století.

Právě pastevci, vzhledem k vysoké porodnosti údajně nejrychleji rostoucí skupina na světě, žijí v bídných chatrčích z vlnitého plechu a pasou své velbloudy a kozy v tradičních pastvištích. Potíž je, že tato území pokládají za své, i když je nikdy nekoupili a své vlastnictví nemohou nijak doložit – proto žijí v takzvaných „neuznávaných osadách“. Tím, že jejich sídla nejsou státem uznaná, se jim také nedostává obvyklých služeb, jako je elektřina, voda nebo vzdělání. Jejich teritorium se navíc neustále zmenšuje, protože je obklopuje čím dál více silnic, průmyslových nebo vojenských areálů nebo nových izraelských měst.

Jejich životní styl a jejich představy o tom, komu patří půda, kolidují s moderním státem – velmi podobně jako tomu bylo před sto a více lety v Severní Americe mezi Indiány a ostatními Američany. Přinejmenším z velké části je to typický konflikt pro místo, kde se střetává tradiční pastevecké společenství s usedlou, natož pak průmyslovou společností.

Právě tuto všeobecně neuspokojivou situaci měl vyřešit takzvaný Prawerův plán, jehož cílem je soustředit rozptýlené beduínské osady do několika center. A tím také uvolnit půdu, kterou izraelský stát považuje za svou. Sami beduíni – nebo přinejmenším jejich část – to považuje za vyvlastnění jejich nezcizitelných práv a vyhoštění z dědičné půdy. Celkově se může dotknout až sedmdesáti tisíc lidí, převážně v Negevu, i když se demonstrovalo na několika místech, od východního Jeruzaléma až po Haifu.

Na tuto rozbouřenou situaci dosedly další problémy a konflikty. Věci se chopili někteří arabští poslanci, kteří jsou tradičně radikálnější než jejich voličstvo a pokusili se věc využít pro své účely. Na demonstraci se objevily palestinské vlajky, přestože do nedávné doby se izraelští beduíni za Palestince nepovažovali a mezi oběma komunitami je napětí. Výsledkem je sobotní den hněvu, vyhlídka na další zhoršení vztahů a rozhořčené dopisy celebrit z Evropy.

Izraelské úřady na kritiku z domova i ciziny namítají, že jde o nedorozumění, protože Prawerův plán má konečně vyřešit dlouhodobé sociální a ekonomické potíže beduínské komunity. Díky tomu, že budou beduíni bydlet ve státem uznávaných městech, získají prý přístup ke službám, od vody až po školy a pracovní příležitosti. Má také dotčeným beduínům konečně dát právní jistotu ohledně vlastnictví půdy, kterou budou obývat – část získá téměř vše, co si nárokuje, jiná dostane odškodnění ve výši asi dvou miliard šekelů a domy v nových městečkách.

Prawerův plán proto dokonce vyvolal kritickou reakci z opačné strany, protože prý tisícům beduínů dá „zadarmo“ půdu, jejíž vlastnictví nemohou doložit a kterou by si jiní Izraelci museli draze koupit. Beduínům stačí uplatnit princip „kde je má chatrč, tam je má otcovská půda“.

Celá věc je však ještě komplikovanější, protože beduíni nebo jejich obhájci tvrdí, že státu jde o získání půdy, kterou pak použijí na výstavbu větších měst. To je na jednu stranu logické, protože Izrael musí někam expandovat a za výstavbu za zelenou linií na Západním břehu je z pochopitelných důvodů kritizován. Tato města ovšem budou „izraelská“, což znamená, že v nich budou stát domy, které si budou moci dovolit jen izraelští židé. Takový pocit mohou mít i beduíni – tedy mohou věřit, že jsou stěhováni ze svých domovů, aby se místo nich mohl usídlit někdo jiný.

To navíc souvisí s názorem, který hraje velkou úlohu v izraelském politickém světě, že židovská většina musí mít nějakou kontrolu nad dvěma oblastmi státu – Galileou na severu a Negevem na jihu. Ty tvoří zhruba osmdesát procent rozlohy státu. Zatímco na severu tvoří židé méně než polovinu obyvatel, na jihu je to sice více, ale celkově jde jen o několik set tisíc lidí, s rychle rostoucí arabsko-jazyčnou komunitou.

Proto z levicových nebo antisionistických kruhů zaznívá kritika tohoto názoru, která jej označuje za „etnokratický“ nebo dokonce „rasistický“. Pro myšlenku, že stát potřebuje mít schopnost mít pod kontrolou bezpečnostně citlivé periferie, třeba i pomocí plánovaného osídlení, není v takto vykolíkované debatě žádný prostor. Zastánci Prawerova plánu tvrdí, že ve skutečnosti většina beduínů projekt vítá, ale bojí se to říci nahlas. Naopak prý někteří izraelští arabští politici pracují na tom, aby přesvědčili beduíny, že se jim děje křivda a strhli je na svou stranu.

David Ben Gurion kdysi v ovládnutí negevské pustiny, v měřítcích moderního státu opravdu pusté, viděl naplnění sionistického ideálu. Zatím jej naplňují mladí izraelští aktivisté, kteří se snaží budovat své vlastní vesnice v poušti a okolní beduíny považují za své sousedy, pro které organizují třeba školní výuku. Prawerův plán – nebo přinejmenším to, co v něm izraelští beduíni vidí, idylické vztahy narušuje. Plán teprve projednává výbor izraelského Knesetu. Z vlády se ozvaly hlasy, že bude lepší projekt zastavit. Ovšem situaci beduínů bude některá izraelská vláda tak jako tak muset vyřešit, protože současný stav neuspokojuje nikoho.

autor: fgl
Spustit audio