Jan Čáp: O špatném castingu

Jestli máte například rádi klasický western Butch Cassidy a Sundance Kid, tak vězte, že z Roberta Redforda bychom v něm prý třeba nezahlédli ani kus klobouku, kdyby se jen agenti Paula Newmana a Stevea McQueena původně dokázali dohodnout, který z těch sekáčů má být na plakátech uveden jako první.

A když už je řeč o Redfordovi, počítalo se s ním údajně i na titulní roli ve filmu s názvem Absolvent. Panu režisérovi akorát tehdy připadlo, že jako životní outsider podléhající svodům paní Robinsonové bude možná v kině přesvědčivější nějaký Dustin Hoffman. "Výtečná volba!" shodnou se dneska nároční i nenároční diváci, zároveň je ale z takových hypotetických variant zamrazí.

Protože si ještě vemte třeba toho Steve McQueena. Kdyby mu na vrcholu kariéry nelezly filmy s policejní tématikou krkem, Francouzská spojka by podle historiků nikdy nebyla obsazená Genem Heckmannem. A kdyby byl náš pan Bullit a Motýlek ochoten pár měsíců strávit s Ferdinandem Coppolou v asijské džungli, za plukovníkem Kurtzem by se na filmovém plátně Apokalypsy taky plavil někdo úplně jiný.

Což zas není tak úplně jednoduchá představa, že?

Slyšel jsem o alternativní historii jako o disciplíně, při níž pár mládenců, kterým to evidentně šlo líp v dějepise, přemýšlí, co by se stalo, kdyby byl býval Hitler tohle a Napoleon třeba tamhleto. Zcestná historie, říkají tomu Němci. Alternativní dějiny kinematografie, které si teď promítám před spaním na víčka, jsou možná zcestné, ale dokážou mě znepokojit víc, než kdyby hitlerovci vyhráli bitvu u Stalingradu. Následky takových castingových variant totiž člověk na první pohled nedohlédne:

"Když se film povede, nikomu z diváků ani nepřijde, že obsazení mohlo být úplně jiné," říká čarodějka hollywoodského castingu Jane Jenkinsonová. A člověk si přitom uvědomí, že nemluví jen o show businessu. Její výrok má nepříjemně stejnou platnost i mimo svět filmových klubů, dévédéček a multikin. Když se prostě někomu v životě zadaří, ani mu nepřijde, že by se mohl mít líp vedle někoho úplně jiného. Na casting si stěžujeme hlavně ve chvíli, kdy si připadáme jako ve špatném filmu.

Snad každý zažil ráno, kdy by raději snídal ve zdařilejším záběru, vytahoval ze skříně lepší kostým a holil se před zrcadlem v trochu hvězdnějším obsazení. A jestli je nás dneska víc, troufám si říct, že už to není takový pseudoproblém, jako když vám dělá starosti, že pohádkovou prostitutku v Pretty Woman nemusela hrát Julie Robertsová nebo že Forrestem Gumpem měl být původně John Travolta. Tady jde o režii toho nejcennějšího, co máme. A doufat v nějaký remake se nevyplácí.

Ale ještě jedna věc mě při těch castingových rozjímáních zarazila. Že si člověk dokáže takzvaná fakta vlastního životopisu alternovat snáz než zkonzumovanou fikci. Dovedu si třeba představit, že jsme mohli mít ve škole jinou třídní učitelku, že jsem se mohl narodit do jiného režimu a v jiné zemi, a dokonce - promiň strejdo Rudolfe -, snad mít i jiné příbuzné. Mnohem neuvěřitelnější mi ale připadá, že dona Corleona v Kmotrovi vůbec nemusel hrát Marlon Brando.

Prostě ty momentálně otřásané životní jistoty pocházejí ze světa fantazie víc, než by si byl člověk ochoten připustit. Virtuálnost téhle opory nevznikla ovšem s digitálními jedničkami a nulami na internetu, ani s první filmovou klapkou a výkřikem "Akce!" Je to alternativa, ke které se snivci určitě uchylovali už dávno před vynálezem knihtisku. Historici tipují, že to prý to nejčastěji a nejhromadněji děláme právě v dobách osobních a hospodářských krizí.

Autor je překladatel a redaktor Lidových novin