Jan Čáp: Náš smolinec není jen ruda

Také v našich brdských lesích operovala partyzánská skupina kapitána Olesinského a pamětníci nám o jejím hrdinství chodili každé květnové výročí vyprávět do třídy. Nejčastěji k nám takto docházel dědeček spolužáka Radka. Přišel pokaždé svátečně v saku, sedl si za katedru místo učitelky a vyprávěl i takové partyzánské příhody, které - jak Radek zaslechl doma říkat svého tatínka - se vůbec nestaly.

Samozřejmě, že u nás v Příbrami už stovky let stojí taky Svatá hora, ale to podle naší soudružky učitelky byla jen historická památka z doby baroka. Babičky, které tam člověk zastihl jít na mši, jako by na ten kopec doklopýtaly z filmu pro pamětníky. Patřily pro nás stejně dávné minulosti jako ty jejich šátky a punčocháče. Vůbec nejhlavnější ze všeho na Příbrami ale od našeho "jakživa" bývaly uranové doly. To byla žhavá současnost.

Když jsem nedávno viděl český dokumentární film Zdroj o těžbě ropy v Ázerbajdžánu a o jejím dopadu na životy místních obyvatel, hned několik místních označilo tamní naleziště za svoje prokletí: "Kdybysme ropu neměli, žádné velmoci by se o nás nezajímaly a my si mohli v klidu pěstovat na vývoz baklažány a chovat zdravé krávy," říkali Azerbajdžánci zkroušeně na kameru.

Nutně jsem si při těch slovech musel vzpomenout na uranovou rudu, kolem které se to zas všechno točilo na druhém konci sovětské říše, u nás ve středočeské Příbrami. Středověcí havíři stříbra totiž téhle rudě odpradávna říkali Pechstein, tedy "kámen smůly" neboli smolinec, protože když na ní při těžbě narazili, znamenalo to, že tady už je, pánové, se stříbrem ámen. Konec práce i výdělku. Jejich následovníci si v 20. století na téhle rudě sice naopak pořádně namastili kapsu a zaopatřili rodiny, ale to smolné jméno už jí stejně zůstalo.

Že je uran klíčovou surovinou, došlo už inženýrům říšského kancléře Hitlera, akorát jim tenkrát nezbyl čas se podle toho zařídit, a tak se uranová ložiska dostala až na strategické mapy studené války, do níž jsme se tenkrát narodili.

Jelikož Rusové vlastní jádro v těch letech po Slivici ještě neměli, zajímali se v čele s proslulým Berijou o ložiska v Jáchymově a později taky v Horním Slavkově. Nejštědřejší se ale pro jejich raketové pluky stala naleziště na Příbramsku. Že se podbrdští rodáci ze středočeského Palerma zase jen tak vytahují? Tak tady jsem si pro vás vykutal nějaká fakta:

Osmkrát víc se toho smolince z Příbrami do Ruska vyvezlo než z Jáchymova a pokud jde o jeho výtěžnost, ze žíly Bt 4 na příbramském Bytízu se prý v nejlepších časech dalo získat až 100 kilo rudy!

A tak jsme tehdy bývali důležití a Rudé právo i Československá televize se tvářily, jako by se těmi dalšími a dalšími vytěženými metráky neustále přikládalo pod kotli někde v Jaslovských Bohunicích, a vlastně jsem nepotkal nikoho, kdo by nutnost takového tempa nějak zpochybňoval. Věděl jsem sice, že se uran dává taky do raket, ale věřil, že většina těch naložených vagonů a náklaďáků pomáhá státní energetice svítit, topit a pohánět mašiny.

O sovětských "SS 20" nás informovali až na střední škole, když bylo třeba manifestačně vyvážit hrozbu od "Perschingů dvojek", jak to tehdy v krajském divadle formuloval jeden pedagog.

Bývaly mi na základce mohly svou průhlednou lživostí - podle jejíhož opačného znamínka jsme se tehdy často orientovali - napovědět ty obrovské normalizační nápisy, které na zdi každé úpravny rud za městem pocestné přesvědčovaly, že NÁŠ URAN JE PRO MÍR. Jenže já tenkrát tuhle propagandu, kterou si stačilo významově obrátit, četl úplně zcestně. Nevysvětloval jsem si ono tvrzení jako prostou režimní lež typu: "Uran vydolovaný v našich příbramských šachtách (na rozdíl třeba od toho z NSR) neputuje do atomových hlavic."

Kdepak. Jako kluk jsem myslel, že ten "NÁŠ URAN" z prvomájových transparentů se nevztahuje na vytěženou rudu, ale na zaměstnance národního podniku Uranové doly Příbram, kteří si - od raziče důlních chodeb až k řidiči šichtového autobusu - jednoznačně přejí, aby byl na celém světě mír. Že náš uran je prostě pro mír.

Přijal jsem ten uran za "náš", aniž bych tušil, co se s ním dál děje, a dobře přitom věděl, kdo ho má v rukou. A v tomhle mi přišel ten příbramský smolinec asi nejsmolnější.

Ale teď se o Brdech mluví znova, znova se to týká raket, velmocí, války a i ze svobodných médií slyšíme ideologické varování, že kvůli naší americké základně dopadneme hůř než ti baklažánoví Ázerbajdžánci. A lidé si tak nějak unaveně říkají, že falešné partyzány a natvrdlé učitelky v našich katedrách vystřídali jen lstiví a bezohladní lobbisté. A myslí přitom pochopitelně na české politiky, vojáky, novináře i hladovkáře.

Jelikož už se tam u nás na Příbramsku žádný uran dávno netěží, napadá mě, že smolinec už není jenom ruda a možná ani ta nešťastná zeměpisná poloha. Smolinec je situace, ze které se pořád sami nějak ne a ne dostat. A trčíme v ní pořád jako ten starý dělostřelecký náboj ve slivickém kostelíku.

Autor je překladatel a redaktor Lidových novin