Jan Bumba: Zápisky z "totáče"

Sešit otevírám se směsicí pocitů. Na jedné straně cítím bezmála nostalgii po dávných dobách školní docházky, na straně druhé tuším trapas, až uvidím, jak zoufale vypadaly tehdy mé písemky z angličtiny.

Všechno je ale jinak. Za více než dvacet let toho člověk hodně zapomene a někdy si pamatuje jen to, co si pamatovat chce. Anebo snad přesněji: Vzpomínky se samy upraví a přibarví, takže spíš než skutečnost či její střípky si pamatujeme jen jakési obrazy, které s dřívějším děním sice trochu souvisí, ale nepopisují ho nijak věrně.

Hned první stránka drtí jakékoli pokusy o sentimentální vzpomínání na sedmou třídu základní školy napadrť. "Pionýři hledají tábořiště se stany," zní věta, jejímž překladem jsem měl dokázat, že začínám pronikat do tajů anglického jazyka. Pomíjím zoufalou gramatiku a slovní zásobu, kterými jsem se snažil převést tento zásadní výrok. A začínám přemítat, zda se v historii vyskytl člověk alespoň částečně při smyslech, který by podobnou větu někdy skutečně vyslovil a použil. Čtu dál.

"Hrdina našich legend byl zbojníkem a nepřítelem bohatých," stojí hned v závěsu za první perlou. Přestože jsem tato slova evidentně psal já sám, musím se chvíli zamyslet nad tím, co mají znamenat. Netrvá to moc dlouho - onen "náš" hrdina je zjevně slovenský lupič Jánošík. S národností nemám nejmenší problém, rád uznám Slováka za hrdinu, ale proč bychom měli, proboha, adorovat někoho, kdo nenávidí bohaté lidi?

Vysvětlení nabízí již citovaná první strana přebalu. Píše se rok 1986. Možná 87. Další věty k překladu už jsou spíše pro fajnšmekry: "Původní výroba parních lokomotiv byla obtížná". A dále: "Místní úřady spolupracují s ocelářským průmyslem." A aby nikdo nezůstal na pochybách, je tu několik jednoznačných výzev typu "Ať žije Sovětský svaz" nebo "Ať žije Komunistická strana Československa."

Ano, je to trapné, je to i směšné. Zároveň ale hodně, hodně mrazivé. Můj malý žlutý sešit vystupuje jako svědek toho, že tyto věty a myšlenky v nich zakódované ještě dva nebo tři roky před listopadem 89 učitelé tlačili do hlav dětí na základních školách. A nikdo z těch školáků se jim tehdy nesmál. Ani nesměl.

Nechme zcela stranou fakt, že podobné sentence jsou zcela nepoužitelné při komunikaci s jakýmkoli anglicky mluvícím člověkem, který zrovna netráví své dny v přístřeší útulku pro choromyslné. Tyto věty, snad i jasněji než dlouhé eseje, především ukazují, jak bizarním zvěřincem Československo v 80. letech bylo.

Podle některých průzkumů veřejného mínění dnes poměrně velká část lidí bere za svou tezi, že když se někdo nemíchal do politiky, mohl žít i před sametovými změnami v zásadě "normální" život. Teda snad až na to cestování.

Není to pravda. Nemohl. Nemohly ho žít ani děti, kterým škola místo toho, aby jim zprostředkovávala znalosti, které by mohly v životě použít, vymývala mozečky nesmysly o pionýrech, těžkém průmyslu, který zachrání mír, a "legendárních hrdinech", kteří se proslavili tím, že někomu něco ukradli.

Kdyby měl někdo zájem, mohu mu ukázat svůj sešit s prověrkami z anglického jazyka ze sedmé třídy. Chci ho ale zpátky. Občas je dobré si některé věci připomenout.

Autor je redaktor ČRo 1 - Radiožurnálu