Jan Bumba: Tituly všem!

13. listopad 2009

Zdá se čím dál zřejmější, že skandál, který vypukl na plzeňské právnické fakultě, je v tuto chvíli jen nejkřiklavějším příkladem podvádění na vysokých školách. Mimochodem stále mne mrzí, že zrovna v Plzni, krásném městě, kde jsem se shodou okolností narodil. Už proto, že si pro své fígle nevybrali ti lidé nějakou jinou obec, jim to nehodlám nikdy zapomenout. Ale zpátky k jádru věci.

Podle toho, co jsme se dozvěděli, jsou plzeňská práva jen jedním z několika míst, kde se švindluje s tituly. Postupně přibývají další školy, kde se objevují studenti, kteří dosáhli na titul podezřele rychle nebo odevzdali závěrečné práce, se kterými by podle normálních měřítek neměli projít ani střední školou.

Podle všeho nás čekají složitá pátrání po tom, kdo kde co a za kolik. Napadení až na výjimky budou tvrdit, že proti nim nejsou důkazy, začnou nasazovat psí hlavu těm, kdo na ně upozornili, najdou se nové skutečnosti, ztratí a objeví se další papíry. Potáhne se to dlouho. Tak dlouho, že veřejnost a novináři ztratí zájem, na všechno sedne prach a pojede se dál jen s drobnými změnami.

Jedním z klíčových problémů totiž je, že je v tom namočeno příliš mnoho lidí. Nemám na mysli jen plzeňská práva, ale obecně tzv. vysoké školy, které nechávají tzv. vystudovat lidi, u kterých tuší moc, peníze nebo obojí. Vzhledem k tomu, že zastavit nebo zvrátit to nejde, přicházím po vzoru Jonathana Swifta se svým skromným návrhem, byť zdaleka ne tak radikálním: Dejme tituly všem. Všem. Prostě všem.

Bakalářské by se mohly udělovat třeba k osmnáctým narozeninám. K jednadvacátým magisterské. Doktorské a vyšší už by mohly být zpoplatněny, abychom aspoň trochu poznali, jestli máme co do činění s nějakým lepším člověkem, nebo ubožákem, který ani neví, jak se dělají prachy.

V dnešní době už stejně nemůže nikdo brát vážně, jestli má někdo před jménem či za ním nějaká písmenka. Nejde přitom zdaleka jen o ty podivnosti, o kterých se nyní tolik píše v souvislosti s plzeňskými právy. V posledních letech se v České republice vysemenila taková spousta nejrůznějších vysokých škol, že ani v zemi s poněkud uctivějším vztahem k dodržování pravidel hry by nebylo možné udržet jejich slušnou úroveň.

Jeden můj dobrý známý měl možnost pracovat na státní univerzitě a posléze na soukromé vysoké škole s podobným zaměřením. Jeho závěr byl jednoznačný a divil bych se, kdyby někoho překvapil: Na oné nejmenované soukromé škole zhusta studovali ti, kdo neuspěli na univerzitě. Jejich intelektuální kapacita byla o poznání nižší, zato sebevědomí vyšší. Věděli, že platí a proto je všichni nechají projít.

Určitě to neplatí vždy a všude, ale myslí si skutečně někdo, že všechny "vysoké školy" v Horní Dolní mohou být obsazeny dobrými učiteli? Na vlastní uši jsem slyšel pedagožku z jisté vysoké školy, která neuměla zformulovat tři souvislé věty. Tituly měla, tuším, dva nebo tři.

Tituly musí dostat všichni, vlak je rozjetý a skákat před něj bude jen sebevrah. Vysokoškolské vzdělání už totiž není věc, pro jejíž dosažení musí člověk disponovat jistým nadáním a pílí (u každého se tyto ingredience míchaly v jiném poměru). Z vysokoškolského vzdělání se totiž stala další z těch věcí, na kterou je jakýsi automatický nárok.

Nejrůznější mezinárodní instituce upozorňují už léta na to, že v České republice je v porovnání se Západem málo vysokoškolsky vzdělaných lidí. Českou reakcí na tento stav bylo snížení laťky, aby ji mohlo překonat více lidí.

Politici, kteří by asi mohli s celou věcí trochu pohnout, jsou většinou tak zbabělí, že nikdy nepředstoupí před lidi s oznámením, že jsme to přehnali a nějakého z našich tzv. nároků se musíme vzdát, nebo pro něj něco obětovat.

Vysokoškolské tituly jako takové nikdy nebyly příliš důležité, jejich význam se přeceňoval. Teď už z různých důvodů neznamenají vůbec nic. Dejme je všem, ať je pokoj.

0:00
/
0:00

Autor je moderátor Zpravodajských stanic Českého rozhlasu

autor: bum
Spustit audio

Více z pořadu