Jako cvok se cítím dnes a denně, říká s nadsázkou pěvkyně Dagmar Pecková

5. leden 2020
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Dagmar Pecková se líčí na kabaretní revue Wanted

„Normálnost je vydlážděná cesta: Je to pohodlné po ní chodit, ale nerostou na ní žádné květy.“ – citát Vincenta van Gogha si mezzosopranistka, operní pěvkyně Dagmar Pecková dala na své sítě.  

Na otázku, jestli se někdy necítí jako exot, odpovídá otázkou: „Co je to exot? Je to člověk, který hledá nové cesty, který se snaží proniknout do nitra… a z celého hledání si pak sestavuje mozaiku, kterou si dláždí život? Nebo je normální jít po stále stejné a vydlážděné cestě? Když jsem já tak trochu za blázna, tak se u mě lidé vlastně už ničemu nediví,“ říká v pořadu Hovory s úsměvem. 

Čtěte také

Dodává, že se „jako cvok“ cítí dnes a denně. „Když chce člověk něčeho dosáhnout, volí někdy i nekompromisní cesty. To, že se pokouším vlastní hlavou prorazit zeď, se mi stává často. Jsem dost neústupný člověk a chci na světě spravedlnost. A takový střet s blbcem je pro mě doslova trest Boží, takže to nemám v životě jednoduché (a lidi to zřejmě nemají jednoduché ani se mnou).“  

Běda, když se Peckovou někdo snaží vmanipulovat do situace (nebo myšlenky), která se jí nezamlouvá. „Tam se vmanipulovat nenechám a v tu chvíli nastávají docela těžké boje,“ přiznává.

Sociální sítě bere jako zábavu

Jak se pak dává dohromady tato nekompromisnost s aktivitou na sociálních sítích? „Dávám teď každý měsíc na své stránky nějaký citát – tu veselý, tu smutný, tu o ženách, tu o mužích,… a nesmírně mě baví reakce lidí. Protože se začnou ozývat ony ublížené povahy. Já si vždy říkám, proč to tak ti lidé řeší, když je to myšlenka, která už byla řečena?“

Čtěte také

Sociální sítě jsou pro hudebnici prý studie lidí, kteří to píšou. „Baví mě si to číst, někdy se tomu smát, ale někdy by člověk jen zaplakal. Používám to s cílem naučit se poznat ty lidi, ale taky tam samozřejmě dávám věci z mých aktivit, takže i jako takovou reklamu.“

Dnes se totiž věnuje všemu, na co v plném profesionálním životě operní zpěvačky nebyl čas: hudebnímu festivalu Zlatá Pecka, nadchla se pro album, které propojuje hudbu s výtvarným uměním, a pořádá řadu koncertů.

Letos proběhne už čtvrtý ročník festivalu Zlatá Pecka a snaží se podporovat mladé talenty. „Oni jsou úžasní – takové 9−11leté děti, které poskakují na trávě a otravujou maminky a pak si to sedne za klavír, za celo, akordeon nebo si to vezme do ruky housle, a nejednou se vám to promění v něco neočekávaně nádherného. A vy si uvědomíte, že Bůh existuje, protože to nemůže být samo sebou.“

Závistivá česká kotlina

Mladí zpěváci do 30 let to mají podle Peckové velmi složité. „Vím to ze svých začátků, zvlášť tady v české závistivé kotlině. Prodrat se na slunce nebo na nějakou pozici je těžké.“

Čtěte také

Vychovávat se prý musí i publikum vážné hudby. „Všimla jsem si, jak katastrofálně se dnes muzika přijímá… natož u těch, co o kultuře rozhodují. Nemají o tom ani šajn. Kultura si podle nich musí na sebe vydělat, neříkám zábava, ale kultura. To je šílená konina. To byste museli zvýšit cenu vstupenky na 2 000,- Kč. V Chrudimi. A to tady, kromě pár snobů, nikdo nedá. Pokud chcete lidi nějak rozvíjet, aby brali naši kulturu za svou, nemůžete přece takové sumy nasadit.“    

V novém roce by pak Pecková měla přání, a to „aby měli lidi k sobě blíž a začali si rozumět. Někdy mám pocit, že už i ti, co dnes mají podobný názor na politiku nebo na svět, se nedokážou shodnout a pořád si něco vyčítají… Strašně bych si přála, aby se příkopy mezi námi zmenšily. Abychom se konečně přestali štvát, abychom si každý sám v sobě našli přátelství a odpuštění. Pak přestaneme jeden do druhého kopat a budeme se mít třeba radši. Neříkám rádi, ale (alespoň) radši,“ dodává Dagmar Pecková.

Víc si poslechněte v audiozáznamu pořadu Hovory. Ptal se Ján Bavala.   

autoři: Ján Bavala , Věra Luptáková | zdroj: Český rozhlas
Spustit audio

Související