Jaká zůstane v EU stopa po českém předsednictví?

Ale to nevystihovalo realitu. Přehánělo! I když je pravda, že od samého počátku byl průběh předsednictví živelný, překotný, neplánovaný.

Způsobily to dvě nečekané, mimořádně silné krize, které vypukly hned v prvních hodinách ledna. Vstup Čechů na velitelský můstek evropské lodi provázela nedůvěra v jejich kormidelnické a kapitánské schopnosti, ale na konci ledna už se v Unii profiloval názor, že se předsedající země přece jen zasloužila o obnovení plynulého zásobování evropských zemí ruským plynem. Vždyť kohouty plynovodu také mohly zůstat zavřené až do jara.

Určitě správné bylo od českého předsednického týmu okamžité zorientování evropské energetické politiky na diverzifikaci zdrojů a na budování vlastních cest pro zásobování členských zemí plynem. I dnešní vyjádření Josého Barroso v Berlíně o tom svědčí. I když musím podotknout, že strach ze značné závislosti na ruských energetických surovinách existoval v Unii už před plynovou krizí a českým předsednictvím. Ale vyvolával spíš stav hypnotické ztrnulosti než rychlou preventivní protiakci. Aby teď Evropa ve věcech energetické bezpečnosti znovu neupadla do letargie, k tomu snad přispěje i to, že už se rýsuje nebezpečí nové rusko-ukrajinské plynové války.

Druhou lednovou krizí byla izraelská válka s Hamásem, v které se město Gaza zvolna měnilo v trosky. Mise vyslaná Evropskou unií narychlo do pásma bojů splnila to, co si její vedoucí, Karel Schwarzenberg, vytkl za cíl: zajistit několikadenní klid zbraní a vytvořit koridor pro evakuaci raněných a pro přísun potravin a léků do Gazy. Přesto nebyly a asi už nebudou hodnoceny kroky českého předsednictví v džungli blízkovýchodních konfliktů jinak než jako tápavé. České zahraniční politice chvíli trvalo, než potlačila zjevné sympatie k izraelské straně a k její odvetě za bombardování osad raketami, a než si osvojila vyváženější pozici, kterou k izraelsko-palestinskému sporu dlouhodobě zaujímá Evropská unie.

Také v zavádění společných či aspoň koordinovaných opatření proti dopadům světové finanční krize a hospodářské recese postupovalo české předsednictví trochu jednostranně: spíš se snahou ubránit nedotknutelnost zásad liberálního ekonomického systému než s péčí o sociální a politickou stabilitu v členských zemích zápolících s hrozbou masové nezaměstnanosti. Nicméně za českého předsednictví přece jen Unie našla vhodný poměr mezi recepty proti oběma rizikům: jak proti riziku, že členské státy použijí veřejné peníze v nestejné míře a vyvolají tak chaos protekcionismu, tak proti riziku, že bez dostatečné pomoci se strany vlád, jejich fondů, jejich podpůrných opatření a bez koordinované regulace, se zhroutí jak společný trh Evropské unie , tak sociální jistoty v členských zemích.

Každý říká, že prestiži České republiky v čele Evropské unie nejvíc ublížilo vystřídání Topolánkova týmu, který ztratil doma důvěru parlamentu, týmem prozatímní nepolitické vlády. Týden po závěrečném summitu se však zdá, že druhý český tým nebyla druhá liga. Premiér Fischer obstál víc než obstojně, soudě podle výroků řady evropských osobností. Zřejmě Česku napravil reputaci, pokaženou těmi, kteří to chtěli osladit Evropě, i těmi, kteří to doma osladili jim.

Jedna věc se k mému podivu českému předsednictví nevyčítá. Já ji přesto považuji za největší chybu, která se v Unii za tento půlrok stala: První týdny a měsíce po Obamově nástupu do prezidentského úřadu nabízely Evropě šanci dát spolu s novým americkým prezidentem novou kvalitu transatlantickému partnerství. Jedině pevné, tvůrčí, vynalézavé ale už teď také rovnoprávné partnerství Ameriky a Evropy může dát západnímu světu naději na to, že jeho pozice v mezinárodní aréně zůstane taková, na jakou jsme si zvykli a jakou mylně považujeme za zaručenou. Nevidíme ještě, že včerejšek západní civilizace není žádnou garancí jejího zítřka. Zítřek je třeba s novou americkou garniturou vymyslet a pak prosadit a ubránit. Vláda země, která předsedala Evropské unii ve chvíli, kdy se v Americe ujímal moci prezident s novým, Evropě bližším pojetí globální politiky, měla podle mě vůči Evropě i vůči celé západní civilizaci - povinnost vyvinout v tom směru veškerou možnou iniciativu. Ta druhá vláda, která ji vystřídala, Fischerova vláda, už na to neměla ani čas ani politický mandát.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .