Jak zajistit energetickou bezpečnost?

Jen nás trochu omezuje Evropská unie, která se nám snaží diktovat zahraniční, daňovou a zřejmě i sociální politiku, dodali by přívrženci ODS. Ale s tím se dá pořád něco dělat.

Zmíněné věty platí, nakonec žijeme v příznivých dobách, mají ale přece jen omezenou platnost. Moderní průmyslová země potřebuje mít přístup k energetickým surovinám. A pokud bere suroviny, především plyn, z jiné země, tak úplně nezávislá být nemůže. Musí se svým dodavatelem plynu dobře vycházet.

V překladu pro naše podmínky - dodavatelem plynu je Rusko, ze kterého navíc dovážíme ropu. Tedy celkem dvě strategické suroviny. Česko bude navíc v nejbližších letech pokrývat svou spotřebu energie z poloviny a delší výhled je ještě méně radostný. Takže možná je tomu tak, že od nás sice odešli ruští vojáci, ovšem patříme k ruskému plynovému impériu.

Když ve svém projevu k 28. říjnu hovořil Václav Klaus o potřebě energetické bezpečnosti, měl na mysli právě tyto souvislosti. Situace ovšem není tak prostá a Češi se navíc snažili, aby diverzifikovali rizika. V devadesátých letech byl postaven ropovod z Ingolstadtu do Litvínova a tudy k nám proudí libyjská ropa. Také plyn můžeme brát nejen s Ruska, ale také z Norska. Když se tedy dostaneme do konfliktu s Rusy a ti nám zavřou kohoutky, můžeme použít jiné zdroje. Ovšem je to ještě složitější. Ingolstadtským ropovodem k nám přitečou jen dvě procenta arabské ropy, zbytek přichází Družbou z východu - Rusko, Kazachstán a Ázerbajdžán jsou naši dodavatelé. Dokonce se objevil plán, že by se vyplatilo ingolstadtský ropovod obrátit a dodávat jím do Německa ruskou ropu. Autoři tohoto záměru ovšem narazili na strážce energetické bezpečnosti - přece nebudeme zase úplně závislí na Rusku. Technicky vzato by to nikomu nevadilo. Průběžný přísun ropy potřebují pouze naše chemické továrny, jinak se dají produkty z ropy - třeba benzín a topná nafta - dovážet od jakýchkoli partnerů. Nehledě k tomu, že Česká republika má ropných rezerv na dva měsíce a obrátit ingolstadtský ropovod zase zpátky by trvalo jen měsíc. Plyn už je horší oříšek. Z Norska bereme ročně jen procento a zásobníky stačí jen na několik dnů. Hlídat si bezpečnost je tedy nezbytné. Vidíme to u Poláků, jejichž vztahy k Německu dramaticky ochladly, když se Němci rozhodli postavit plynovod pod Baltským mořem. Tím obejdou Polsko a varšavská vláda ztratí nad plynovodem kontrolu. Rusové tedy budou moci zavřít kohoutek Polákům a Němcům přitom dál vesele dodávat. Podobnou antiněmeckou notu začíná, byť potichu, hrát i pražská vláda. Dohoda Němců s Rusy na plynu a na ropě nás ohrožuje, zase budeme jen nárazníkovým pásmem dvou velkých států.

Tato obava je rovněž přehnaná. Češi ani nikdy nebyli pro Rusy významným partnerem v obchodu s plynem a vždy profitovali z toho, co s východním producentem dokázali dojednat Němci. Dobré vztahy s Německem jsou pro naši energetickou bezpečnost rozhodující, říkají experti, kteří se zabývají obchodováním bez politického podtextu. Jestli na ně dají také pražští politici, to je otázka pro příští vládu. Motiv energetické soběstačnosti připomíná jiný mýtus - tedy potravinovou soběstačnost - který jsme už naštěstí opustili. S energií je to samozřejmě vážnější, v každém případě se ale naši energetici chovají jako dříve zemědělci.

Vyžadují stále větší výhody a záruky od státu a ve chvíli, kdy proti nám stojí spojené rusko-německo nebezpečí, mají velkou šanci, že dostanou, co potřebují. Co tedy potřebují, je jasné: možnost těžit hnědé uhlí v severních Čechách i za těžebními limity, případně černé uhlí pod Beskydami. A v Temelíně bude nutné postavit další dva reaktory. Až to všechno dostanou, naše energetická bezpečnost bude zase o něco lepší.

Pochopitelně ani druhá strana - energetičtí internacionalisté - nemají zcela čisté a nezištné úmysly. Samozřejmě bojují za úspory, zároveň však doporučují plyn jako méně škodlivý energetický zdroj ve srovnání s uhlím a atomem. Koalice ekologických aktivistů a plynařů je tedy soupeřem energetiků a národoveckých politiků.

Mezi nimi se bude rozhodovat a pro běžného občana nebude vůbec jednoduché dát jedněm nebo druhým za pravdu. Na jedné straně energetické bezpečí a začouzená města, na druhé čistá příroda a stále riziko, že si rozhněváme ruskou vládu.

Jak už to u složitých záležitostí bývá, bude těžké přitakat jedinému z obou soupeřů. Spíše je nutné rozhodovat případ od případu. Určitým vodítkem se může stát okolnost, jak budou strany sporu prosté občany strašit. Když budou vyhrožovat výbuchem Temelína, anebo třeba Putinovou rukou na plynovém kohoutkem, pak bude mít pravdu zřejmě ta druhá strana.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .