Jak vzdálené mohou být politické proklamace od válečného řemesla

Když Radiožurnál dramaticky ohlásí souboj mezi britským dělostřelectvem, kterému prý odpovídají irácké granátomety, ukazuje pouze jediné, a to, že dotyčný novinář neví, že dělo může střílet až do vzdálenosti desítek kilometrů, na rozdíl od granátometu, který dostřelí tak do půl kilometru. Podobně, když britská televize ohlásí vítězství v " největší tankové bitvě od el- Alameinu", a Financial Times potom zjistí, že šlo o přepad pouhých čtrnácti britských tanků, kterým se podařilo zničit stejný počet tanků iráckých.

Ostuda nebo úspěch sdělovacích prostředků, zvláště ze zemí, které se na válce nijak nepodílejí, na průběh rozjetého stroje vojenských operací nemohou mít sebemenší vliv. Trochu větší vliv mohou mít chyby politiků, zvláště těch, kteří se k válce vyjadřují jako k jakémukoliv tématu domácí politiky, tedy s bezelstnou neinformovaností a hlavně aby to bylo v televizi. Nápad s vysláním sedmé polní nemocnice armády České republiky může posloužit jako příklad. Naše protichemická jednotka nemohla z rozhodnutí Sněmovny vstoupit na území Iráku bez mandátu Rady bezpečnosti OSN.

Argument pravil, že se jedná o ozbrojenou jednotku a bez mandátu Rady bezpečnosti by vstup na iráckou půdu byl agresí. Polní nemocnice však podle ministra obrany Tvrdíka je humanitární operací. Jeho náměstek Jaroslav Škopek dokonce v pondělí tvrdil, že česká polní nemocnice může do Iráku vstoupit už na základě páteční rezoluce, kterou Rada bezpečnosti obnovila fungování programu ropa za potraviny. Podle pana náměstka je to jasné, protože "tato rezoluce ve stavu, v jakém byla přijata a zveřejněna, umožňuje humanitární pomoc od kohokoliv".

Takže světu musí stačit, že se náš pan ministr a jeho náměstek rozhodli, že vyslat vojenskou jednotku v uniformách a se zbraněmi je humanitární pomoc. A pro zvýšení bezpečnosti těchto humanitárních pracovníků s ním jen tak mimochodem vyjede i stovka nejlépe vycvičených commandos, které česká armáda má vůbec k dispozici.

A aby byl klid, tak ministr Tvrdík ještě vzkáže jednomu z mála českých důstojníků, kteří kdy viděli válku zblízka a navíc přímo válku v Kuvajtu a v Iráku v roce 1991, aby pro jistotu nemluvil s novináři. Nemluvím teď o tom, zda nemocnici do Iráku poslat a nebo neposlat. Mluvím o tom, že doma promíjená, ale ve válce strašidelná neznalost válečného práva a válečného řemesla mohou v tomto případě vést snadno ke skutečným zabitým a skutečným zraněným.

Vstup ozbrojené jednotky na cizí území není humanitární pomoc, ale válečný akt. Může mít humanitární funkci, ale přesto to je vojenská operace. Pokud tedy vláda a Parlament rozhodnou o vyslání nemocnice, musejí si být vědomy všech souvislostí a také nesmějí lhát. Zatím to nefunguje. V pondělí vystoupil ministr vnitra Stanislav Gross a bezelstně potvrdil. "Cíle vlády jsou vlastně dva. Zaprvé nabídnout zdravotnickou kapacitu tam, kde je to nejvíce potřeba a za druhé to udělat tak, abychom nebyli, opakuji - nebyli součástí válčící koalice".

Až se tedy pokusíte usmažit sněhovou kouli, zjistíte, že jedna právně čistá cesta přece jenom existuje. Stačilo by totiž podepsat mezivládní dohodu s režimem Saddáma Husajna a zároveň se dohodnout s koalicí, která proti němu válčí, aby nás do Iráku pustila. Ale dosti švejkování. V Iráku zatím přes rádoby zasvěcené novinářské dohady o zastavení postupu spojeneckých jednotek došlo v pondělí k významnému posunu fronty pod Bagdádem.

Už na konci minulého týdne jsme vás upozorňovali na nezdůrazňovaný postup sto první výsadkové divize americké armády, která se dvacátého sedmého března po dlouhém přesunu na západ od všech ostatních jednotek vynořila u jezer asi osmdesát až devadesát kilometrů jihozápadně od Bagdádu. Podle zpráv z pondělního odpoledne se této divizi podařilo prorazit iráckou obranu a obsadit most přes řeku Eufrat u města Karbala. Pokud se potvrdí zprávy BBC a televize CNN, podle kterých je v jižních předměstích Bagdádu vůbec poprvé slyšet vzdálenou dělostřelbu, potvrdilo by se, že došlo k rychlému posunu fronty směrem k hlavnímu městu.

Znova a znova je potřeba připomínat, že rozjetý stroj války má svoje vlastní zákonitosti a mezi ně patří i to, že nezúčastění se o důležitých událostech většinou dozvědí teprve tehdy, až to pro zúčastněné událostí přestane být.