Jak Sarkozy o důvěru voličů přišel

Zatímco ve většině evropských zemí se nyní pravici daří - v Itálii Berlusconi vítězí nejen v parlamentních volbách, ale získává i římskou radnici, v Londýně vítězí výstřední pravičák nad solidním labouristickým starostou, Sarkozy jako by všechny své trumfy, s nimiž se dostal k moci, rychle vyházel.

Sarkozy je totiž rozhodnut změnit prakticky úplně všechno. Začněme diplomacií a zahraniční politikou. Zde Sarkozy radikálně skoncoval s gaullismem, oteplil francouzsko-americké vztahy, ohlásil návrat Francie do vojenských struktur NATO, opakovaně se prohlásil za přítele Izraele a zahájil pevnější politiku proti jaderným ambicím Iránu a vyslal stovky francouzských vojáků do Afghánistánu. Zásadně mění i dosavadní francouzskou politiku v Africe, avšak v otázce lidských práv uplynulý rok ukázal, že nový prezident hodlá jednat v přesně stanovených hranicích a nehodlá obětovat vztahy s Moskvou, Pekingem a řadou arabských a afrických vůdců. Zvláště provokativní bylo například jeho pařížské setkání s libyjským vůdcem Kaddáfím. Vzbuzuje ale nedůvěru i u evropských partnerů v Bruselu, a hlavně v Německu, kde je stále více pokládán za nepředvídatelného a Berlín hledí s obavami na jeho nastávající předsednictví Evropské unii, zvláště po jeho iniciativě s Unií pro Středomoří.

Jedním z hlavních slibů jeho kampaně byly nezávislé university. Zákon o nezávislých universitách byl přijat tři měsíce po Sarkozyho nástupu do funkce a premiér Fillon o něm řekl, že je možná nejvýznamnějším zákonem z celé legislatury. Tento zákon, jenž by měl obnovit konkurenceschopnost francouzských universit, je skutečná revoluce, neboť mění systém, který se žádné vládě za čtyřicet let nepodařilo zmodernizovat. Pro odpůrce představuje počátek privatizace, pro vládu je ale jen základem rozsáhlejších změn, které by v následujících letech měly narýsovat universitu 21. století. Na rozvoj vzdělání byly ze státního rozpočtu také přidány miliardy eur. Samotná tato změna představuje pro Francouze velmi slibnou perspektivu.

Kde se tedy bere tak prudký pokles Sarkozyho popularity? Především nejsou znát výsledky v oblasti ekonomiky. K oživení ekonomiky měly posloužit zákon o práci, zaměstnání a koupěschopnosti, a tak zvaný daňový balíček, zrušení daní za práci přesčas, rušení daní pro investice a možnost odečítání úroků z půjček či zrušení dědických poplatků. Očekávání všech, kdo si představovali okamžitě slibované zvýšení koupěschopnosti, bylo zklamáno, Sarkozyho reformy narážejí na celosvětový hospodářský vývoj. Modernizaci francouzského hospodářství se postavila do cesty krize.

Odliv popularity je nejzřetelnější u prostých lidí, kteří očekávali zlepšení života, a u starých osob, kterým vadí presidentův soukromý život. Nejvíce ztrácí u dělníků. Sarkozy se těmito ztrátami nejen nezabývá, ale ještě přileje oleje do ohně dvěma známými výroky, které zněly: "Kasa je prázdná" a "S Carlou je to vážné".

U dělníků se mu podařilo obnovit hrdost z práce, ale když říká "kasa je prázdná", jako když říkal Jospin "stát nemůže všechno" - Francouzi to vnímají jako rezignaci. Jeho odpůrci mu vyčítají amatérství, kutilství a břídilství.

A pak lidem vadí jeho styl - pro mnohé je nemožný president, dávající v plen svůj soukromý život, kamarádící se s boháči. A navíc pro slovo nejde daleko. Jeden z jeho posledních fanfarónských výroků například zní: "Nemaluji realitu na růžovo, ale nakonec vládnutí je snazší, než jsem si představoval." Sarkozy řekl, že se chce zásadně rozejít s obsahem i se stylem svých předchůdců. Jeho rozchod s podstatou Francouzi nevidí, zvláště lidové kategorie. A rozchod s presidentským stylem jeho předchůdců nepřijímají. Prudký pokles presidentovy popularity je zřejmě zákonitý proces. Efekt dalekosáhlých změn se neprojeví během několika měsíců. Spíše naopak, je možné, že situace se dočasně ještě zhorší. Sarkozyho taktika je metoda kamikadze, nastalou situaci jako by očekával, a předem ohlašoval, že na veřejné mínění nebude brát ohled. Francouzi nevědí, jaké jsou jeho priority a obávají se, aby neúspěch sarkosysmu nevedl k situaci, jakou Francie nezažila.

Ať tak či tak, z pohledu zvenčí je třeba říci, že toho, co Sarkozy za první rok své vlády stihl udělat, nebo do čeho se aspoň pustil, je úctyhodná hora. Nehynoucí zásluhu je mu třeba přičíst už jen za to, že všechny otázky vynesl na světlo a uvedl do pohybu, což by zřejmě nikdo jiný neudělal.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .