Jak Němci ovlivnili mytologii Slovanů
Zatímco keltská a vikingská tematika zažívá v dnešní době vzestup, o Slovanech se příliš nemluví. Nevznikají filmy o jejich bojovnících a bitvách, nepíší se knihy na motivy jejich mytologie. To, co z ní totiž dnes známe, je většinou výtvorem až posledních století.
Z dob příchodu nositelů slovanské kultury na naše území se toho dochovalo jen málo. Slované nikdy nedospěli do psané gramotnosti, a tak jejich mýty a báje zaznamenaly až později křesťanští učenci. O jejich životě, řemeslné výrobě i pohřbívání ale hovoří například archeologické nálezy.
Jedním z nalezišť obydlí a předmětů z doby příchodu prvních Slovanů na naše území, tedy 6. a 7. století, je velké sídliště u Roztok u Prahy. Podobných nalezišť známe z Čech asi 150.
Zatímco ale na ostatních lokalitách se vyskytuje kolem pěti, vzácněji deseti obydlí, v Roztokách archeologové odkryly už více jak tři sta dávných příbytků a odhadují, že jich v oblasti mohlo být šest set až tisíc. Obydlí tvořily zahloubené stavby, takzvané polozemnice. Tento rys spojuje kulturu „pražského typu“ s některými objevy na Ukrajině.
Kvůli tomu, že domy na tomto sídlišti jejich majitelé opouštěli v klidu, tedy ne za dramatických okolností, nálezů předmětů, které by vypovídaly o jejich životě, je málo. Více předmětů se dochovalo ve dvou obydlích, které vyhořely.
Díky podrobné analýze ekofaktů, tedy nejen výrobků, ale i toho, co tam po lidech zůstalo v širším slova smyslu (zvířecí kosti, zbytky zuhelnatělých kulturních plodin, uhlíky), vyšla najevo zajímavá věc. Sídliště bylo jakoby rozdělené na dvě části. V severní části, situované při ústí Únětického potoka, jako kdyby sídlila běžná zemědělská komunita.
O kilometr jižněji, blíže k Sedleckým skalám, se nálezy charakterizující tamní osídlení poněkud liší. Například obilí se do této části osídlení už dostávalo vyčištěné, určené ke konzumaci, bylo nalezeno více prasečích kostí, což může svědčit o přítomnosti vyšší koncentrace lidí a potřebě je uživit něčím nenáročným na prostor i výživu. Pracovní hypotézou archeologů a historiků proto je, že se jednalo o obchodní stanici. Přesné určení jižněji žijící komunity však zatím není možné.
I určování přesné datace nálezů a tedy i pohybu tehdejších kmenů, označovaných jako slovanské, je problematické. Zatímco v Polsku si například mohou pomoci dendrodaty, tedy poměrně přesným určením stáří dochovaných nalezených částí dřeva, u nás kvůli hydrologickým podmínkám takové objevy chybí.
Jediné dendrodatum pochází ze studny v Hostivicích z roku 676, tedy z poslední třetiny 7. století. Využívá se tak radiokarbonová metoda datování, která je méně přesná.
Ze západní Ukrajiny do Střední Evropy došlo v 6. a 7. století k migraci. Nikdo ale neví, jak byla intenzivní a jak vypadala. Představa postupu praotce Čecha a celého jeho kmene tak, jak je popsána ve Starých pověstech českých, je patrně mylná. Pověst, kterou zachytil Kosmas, naznačuje něco jiného.
To, že praotec Čech vystoupil na horu Říp a učinil první pohanskou oběť, znamenalo v tehdejším myšlení lidí velký sociální i právní krok. Zaslíbil jim tím zemi, kterou obsazovali, a legitimizoval jejich nárok na získané území i jeho obranu. Je ale nutné říct, že mýtus kronikář Kosmas zachytil až ve 12. století. Událost tedy popisoval a vysvětlovat zpětně s ohledem na dobu, ve které žil, nikoliv na dobu, ve které se legenda odehrála.
Boj slovanské a germánské mytologie
V zásadě všechno, co se dnes označuje jako slovanská mytologie, je rekonstrukce. Zatímco o řeckých a římských bozích se toho dochovalo mnoho, hovořit s čistým svědomím o původním pantheonu slovanských bohů nelze.
Nedochovaly se nám totiž žádné původní slovanské písemné prameny. O všem referují křesťanští autoři, kteří tak činí ze svého do jisté míry pokrouceného úhlu pohledu, kteří nechápou pohanství jako konkurenční náboženský systém, ale spíše ďábelskou deviaci.
K rekonstrukci docházelo hlavně v době národního obrození. Obrozenci zjišťovali, že slovanská mytologie stojí na velmi vratkých základech. Viděli, že germánská mytologie je průkaznější. Zároveň v té době neustále docházelo ke střetávání německého a českého živlu. Proto se rozhodli sáhnout k vytvoření systému, který by dokazoval, že slovanské, tedy i české kořeny sahají hluboko, až do bájných mytických dob. Proto vznikala všemožná božstva, která s historickou skutečností neměla nic společného.
Ze všech slovanských skupin se nejvíce z mytologie rituálů i například posvátnosti zvířat, dochovalo ve spojení s polabskými Slovany a Rujánou, kde do roku 1168 stála poslední slovanská svatyně, zasvěcená bohu Svantovítovi.
Novodobá romantizace starých kultur a časů
Vraťme se zpět k u nás tolik populárním Keltům. Jedním z vysvětlení, proč se k nim u nás obracíme více jak k Slovanům, může být jistá touha po tajemnu. Jsou pro nás více exotičtí. Jsou spojeni s tajemnem, které tu kdysi bylo, ale je dávno nedosažitelné a k němuž jsme ztratili vazby. Dokonce vzniká celá řada knih propojujících keltskou tematiku s ezoterikou.
To samé se ale začíná dít i se slovanským duchovním odkazem, i když produkce v České republice stále silně zaostává za Ruskem nebo i jinými slovanskými zeměmi.
Na druhou stranu má Česká republika silnou tradici v bádání o Slovanech, ať už archeologickém, historickém nebo třeba etnologickém. Romantické představy a novodobě stvořenou mytologii o předcích, se kterými nás dodnes pojí jazyk, tak stále převyšují poznatky, získané z hmatatelných nálezů a prozkoumaných pozdějších písemných pramenů středověkých učenců.
Celý pořad najdete v audiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
