Jak chtěl Rusko vládnout Slovensku

Představte si tedy, že Vladimír Železný by byl nadále faktickým majitelem a šéfem nejsilnější televize v České republice. Svůj podíl by sice mezitím prodal někomu, komu důvěřuje, za tehdejších okolností řekněme Pavlu Zunovi, ale s tím, že Zuna ho musí za stejnou cenu odprodat zpátky, kdykoliv ho o to původní vlastník požádá, což by se mělo stát po případném odchodu Železného z veřejných funkcí.

Generálním ředitelem oné televize by byl taky někdo jiný, řekněme bratr nebo manžel Libuše Šmuclerové. Nicméně doktor Železný by se nadále účastnil na schůzích vedení, říkal zaměstnancům, co mají dělat, a pobíral dividendy z výnosů. A představte si, že by zároveň popři tom všem byla šéfkou zpravodajství oné televize samotná paní Konstancie Železná rozená Záhorková.

Její manžel by byl v té době šéfem menší vládní strany a také ministrem průmyslu a obchodu. A představte si, že by pan ministr kromě privatizace elektráren a budování průmyslových zón pro zahraniční investory ještě stíhal jako soukromá osoba rozjíždět výrobu jakýchsi úchytů s vlastní investicí kolem jednoho sta miliónů korun.

Ten příběh samozřejmě není vymyšlený. Jen se stal v sousední zemi, soukromá televize má stejné americké spoluinvestory, ale jmenuje se jinak, místo Železný si lze dosadit příjmení Rusko a místo Konstancie jde o paní Vieru. A taky je třeba si odmyslet nějaké trestní stíhaní. Zdá-li se vám, že by to v České republice nebylo možné, máte asi pravdu. Ale - proč vlastně?

Pavol Rusko není o tolik schopnější, než Vladimír Železný. Vyvaroval se však jedné chyby: nebyl v určité chvíli tak prudce hamižný, byl ochoten nechat firmě CME 70 procent zisku, nedostal se tak do křížku s americkými investory a nebyl pak vyšachován ze hry. A také Česká televize nikdy nezažila takový úpadek, jako její slovenská sestra. To je důležité vědět: možná se to město ve městě na Kavčích horách kdekomu nelíbí, jistě je to svého druhu moloch a zvýšení koncesionářských poplatků je zkrátka pro lidi platba navíc.

Ale právě díky tomu, že ČT sama vybírá tyto poplatky, způsobilé pokrýt její výdaje, nemůže zde vládnoucí politická strana, premiér či ministr financí jen tak zavelet, že televizi nedá ani korunu, než nezačne poslouchat. Byť ani Česká televize jistě není prosta politických tlaků, a i když má k dokonalosti častokrát daleko, je více než jasné, že ji nelze tak lehce ovládat z jediné židle, jako se to kdysi povedlo slovenskému vládci Mečiarovi.

Má na hony daleko k jednostranné politické propagandě a navzdory obvykle nižšímu počtu diváků proti soukromým televizím je málo pravděpodobné, že by následnou naprostou nekoukatelností téměř na sto procent vyklidila pole soukromé, a ve slovenském případě tehdy jediné konkurenci.

Vladimír Mečiar před jedenácti lety nezřízenou snahou ovládnout mediální prostor posílil právě spolumajitele a šéfa soukromé televize, obchodníka s politickými ambicemi, Pavla Ruska. Tomu zachutnal pocit vítězství. Posléze jako mediální kouzelník zařídil vítězství protimečiarovské opozice, udělal Rudolfa Schustera hlavou státu a bylo jen otázkou času, kdy se bude chtít do některé ze státních židlí posadit sám. Povedlo se mu to v roce 2002.

Jako šéf vládní strany, bez jejichž hlasů by nebylo možné sestavit vládu bez Mečiara a jiné důležité postavy - populisty Róberta Fica, stal se Pavol Rusko místopředsedou parlamentu a později vyměnil tuto reprezentativní židli za praktičtější křeslo ministra hospodářství. V dané době se stal spoluzachráncem Slovenska. Pomohl hladkému průběhu reforem a velel resortu hospodářství v době, kdy slovenská ekonomika zažila nebývalý boom zahraničních investic a země s ltitým stálým růstem nezaměstnanosti začala opět zažívat sladkou chuť přibývajících pracovních míst.

Není lehké jen tak šmahem ruky se vypořádat s takovou postavou. Za jistých okolností se jí pak ledacos promine. Třeba snaha o rychlý a levný výkup pozemků pro průmyslovou zónu, hraničící s pošlapáváním vlastnických práv. Pravděpodobné dohazování resortních kšeftů kamarádům. Pokračující vlastní podnikatelské aktivity. A tak dále a tak dále. Číše trpělivosti tedy přetekla a Rusko již není ministrem, jeho strana není vládní stranou a poslanecký klub již není jeho klubem.

Poslední Ruskovo eso v rukávu, jeho-nejeho televize, je také v ohrožení. Na jaře jí totiž vyprší licence a je neustále kritizována pro nevyváženost zpravodajství. O prodloužení licence bude samozřejmě rozhodovat příslušná rada, nepochybně zrcadlící parlamentní většinu, do které ale Pavol Rusko již nepatří. V tištěných médiích je stále více cítit jakési skryté vydírání televize vládními špičkami. Tomu se říká bojovat zlem proti zlu, a to ve jménu zabránění ještě většímu zlu. Když si ale myslíte, že něco podobného by se v České republice stát nemohlo, možná máte pravdu. Ale kdoví, co by bylo, kdyby doktor Železný kdysi neudělal jednu fatální chybu. Možná máte pravdu, že stejně by se české poměry až tak moc zvrhnout nemohly. Ale dávat si na to pozor se přece jenom vždycky vyplatí.