Jací vlastně jsme?

Zapomínají, že Spojené státy neopustily Evropu ani v první ani v druhé světové válce a hlavně ani ve třetí, tzv.studené válce. Nebýt Spojených států, Evropa by - možná ne celá, ale určitě její větší část - žila už dávno pod nějakým totalitním systémem. A najednou by se měla od Evropy, hlavně od její střední a východní části odvrátit? Obávám se, že tyto názory vyplývají z větší části ze sebestřednosti a současně malého sebevědomí národů této části Evropy. Jsou příliš citlivé na to, jak jsou vnímány a oceňovány ze strany Spojených států, západní Evropy nebo Ruska a velmi málo se snaží porozumět těmto mocnostem a vnímat jejich problémy.

Aktuální příklad je rozhořčené ohrazování se vůči tomu, aby byla Česká republika zahrnovaná do pochmurných hospodářských vyhlídek východní Evropy a některých jejích států. Jsme na tom lépe a nepleťte si nás s nějakými ubožáky, volají mnozí komentátoři a bankéři. Jistě, že v některých ohledech mají pravdu, ale v celkovém pohledu a ve vyhlídkách jsme na tom velmi podobně. Nelze se totiž dívat na situaci jen z hlediska vybraných hospodářských údajů, ale také z hlediska postojů a chování lidí a jejich vnímání svých životních šancí a vyhlídek. Konkrétně v šancích si udržet slušně placenou práci a ve schopnosti a také ochotě se chovat jako normální spotřebitelé. Jsme na tom také podobně v tom, že lidé očekávají velmi konkrétní a promyšlenou pomoc od státu, ne pomoc na dlouhé lokte, ale rychlou a účinnou pomoc. V české televizi se poměrně často objevuje tzv.NERV, skupina teoretických ekonomů, kteří sice nikdy nepodnikali na vlastní riziko, ale jsou ochotni pracovat na různých návrzích jak čelit krizi. Což je chvályhodné, pouze se obávám, že by se účinky jejich léčebných návrhů, i kdyby byly nakrásně přijaty, projevily bohužel asi až po smrti pacienta. Krize je příliš razantní a postupuje příliš rychle, co se nám včera zdálo ještě přijatelné, bude zítra zbytečné, protože už budeme někde jinde a možná bude hůř. Proto se přední evropští a američtí politikové snaží jednat rychle a na místo planých porovnávání se mezi sebou usilují o společné a koordinované akce na zastavení krize. Je normální, že nápady některých zemí se jiným nelíbí, ale právě od toho žijí evropské národy v Evropské unii, solidárním společenství, aby se vzájemně korigovaly. Chápu, že se mnohé návrhy západních politiků zdají bezohledné vůči slabším východním partnerům. Ale připomeňme si například, že my sami, konkrétně česká vláda, odmítala rychlejší přijetí euro, protože se jí to zdálo být výhodné, chtěli jsme mít prospěch z toho, že nepatříme do eurozóny. Nyní se to obrátilo v náš neprospěch a kvůli rostoucímu zadlužení už ani na euro přejít nemůžeme, i kdybychom chtěli. Podle stávajících průzkumů veřejného mínění u nás hodnotí většina lidí české předsednictví v EU pozitivně. S radostí sledujeme jak rychle a rozhodně se premiér Topolánek pohybuje na různých evropských jednáních, jak vzbuzuje dojem člověka, jenž ví o co jde a jak na to. Podobně se nám líbí blazeované vystupování vicepremiéra Vondry nebo rozvážné a moudré chování ministra Schwarzenberga. Rozčilujeme se nad nemístnou kritikou francouzských médií a prezident Sarkozy je málem pokládán za ohrožení naší suverenity. Nemluvíme však už o tom, že německá média naše předsednictví téměř úplně ignorují, protože jsou patrně toho názoru, že jsme zatím nepřišli s žádným skutečně vážným a konstruktivním návrhem na řešení krize. Vycházejí přitom z reálných problémů, které s českou vládou mají. Například z toho, že navzdory opakovaným přáním a výzvám, abychom alespoň dokončili ratifikaci Lisabonské smlouvy v českém parlamentu, toho stále nejsme schopni. A koho na západě zajímají názory pár senátorů nebo poslanců z ODS?

K vyspělé demokracii totiž patří schopnost vytvořit parlamentní většinu, která bude schopná prosadit vládní rozhodnutí. Demokracie, která není schopná jednat kvůli nesrozumitelným postojům několika jednotlivců, kteří jako v nějakém představení vytahují jednou stále nové králíky z klobouku typu nejdřív radar a pak Lisabon, nebo dávají na stůl své emoce typu mě se to nelíbí, nemůže být brána vážně.

Podobně bychom mohli ubrat ze své fobie vůči Rusku. Ta má samozřejmě své jisté oprávnění, založené na tom, že jsme v podstatě byli zhruba 60 let pod kontrolou Sovětského svazu, z toho od roku 1968 do roku 1989 pod jeho přímou okupací. Jenže Sovětský svaz se rozpadnul a Ruská federace je státem, který nás přímo neohrožuje, i když někteří jeho představitelé občas mluví o starých sférách vlivu. Jsme však schopni alespoň minimálního pochopení obav Rusů o svou bezpečnost? Například obav z toho, že se od pádu železné opony stále rozšiřuje NATO na východ, stále blíže k hranicím Ruska? Můžeme nad tím kroutit hlavou, ale Rusko má skutečně obavy z obklíčení vojenskými základnami NATO, protože v nich vidí hlavně dominantní vojenskou sílu Ameriky. A když nyní přijde americký prezident, jenž se chce v zájmu Západu a tedy i nás pokusit o domluvu s Ruskem na spolupráci v mnohem závažnějších a skutečně celosvětových problémech, jako je například kontrola Íránu nebo boj proti mezinárodnímu islámskému terorismu, málem na něj začneme nadávat a obviňovat ho ze slabosti, neprozíravosti a z opuštění věrných spojenců. O Rusku si na druhou stranu začínáme vytvářet mýty, z nichž nejpeprnější je, že mu začíná docházet plyn. Mluvíme také hodně o tom, že Rusové vymírají, utápějí se v alkoholismu, oligarchové tam padají jako hrušky ze stromů a ptáme se, co tam Obama vlastně chce najít? Na druhou stranu, když někdo na západě Evropy napíše, že se nad východní Evropou vznáší přízrak státních bankrotů, máme pocit spiknutí proti nám. Mám z toho všeho pocit, jakoby bychom se psychologicky trochu propadali do zmatku a jedinou nadějí tak pro mě zůstává jistota, že noví odvážní vůdcové západního světa, jako jsou Obama, Merkelová nebo i Sarkozy, dokáží nakonec vyřešit životní problémy svých občanů, obnovit jejich sociální jistoty a to i bez doporučení lidí z českého vládního NERVu. A že ve spolupráci s mocnostmi jako je Čína, Rusko či Indie dokáží eliminovat hlavní celosvětová bezpečnostní ohrožení.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .