Ivan Štern: Celoevropsky neřešený problém uprchlíků a švédské volby
Kladu si otázku, zda to jednoduše není politická nákaza? Může-li vůbec něco takového vzniknout. Značnou část evropských států začínají výrazně ovlivňovat strany mající nacionalistický, až reakční ráz. U zemí, jako je Itálie, Španělsko, Maďarsko, Slovensko, Polsko, ale i Francie anebo Rakousko, to tolik nepřekvapí. Pravicově reakční tradici mají v politických genech a na ně jejich národy nejspíš nezapomínají.
Zvláštní kapitolou je Německo. Krajní pravicovostí některých jeho hnutí se prolíná i komunistické dědictví kdysi neblahého státu dělníků a rolníků.
Čtěte také
Nic z toho ale nevysvětluje, proč strana, která si říká Švédští demokraté, v posledních volbách bezmála ovládla švédský parlament. Údajně za to může přílišná vstřícnost švédských úřadů vůči uprchlíkům.
Ač jsou jim nabízeny velkorysé možnosti, jak se dobře a v pohodě včlenit do většinové společnosti, raději volí členství v některém ze zločineckých gangů řádících na předměstích velkých měst. Zločinnost ve Švédsku, jemuž jsme po desetiletí záviděli, že lidé nemají potřebu své příbytky zamykat, značně vzrostla. Nabízí se zřetelná, populisty vítaná úměra: Čím víc uprchlíků, tím silnější budou pouliční gangy.
Riziko kulturního střetu
Nevysvětluje to ale jednu věc. Švédští demokraté, jak by se dalo očekávat, nebodovali nejvíce ve velkých městech, strádajících organizovaným zločinem, ale v městech malých a ve venkovských sídlištích, kde, jak je rok dlouhý, o zločince nezavadíš. Snad s výjimkou nějaké té vraždy ze žárlivosti.
Čtěte také
Zdejší usedlíci o věci povzbuzeni médii a sociálními sítěmi jen vedou řeči. V řečech ale, jak známo, každé to bezprostředně neuchopitelné nebezpečí roste do obludných rozměrů a nahání v zásadě nezkrotitelnou hrůzu, než by nahnalo nebezpečí opravdové. Ve volební místnosti to pak naházejí těm, kteří slibují, že se zločinností zatočí, ač v jejich případě jde o problém výlučně virtuální.
Ať je to, jak chce, jedno je jisté: Na Švédsku si to můžeme názorně ukázat, jde přece o zemi, která v historii byla s to vstřebat kdejakou uprchlickou vlnu – jen považme, kolik před nacisty zachránila dánských Židů –, která je zemí uprchlíkům zaslíbená, a přesto i zde existuje hranice, nad níž vlny běženců vstřebat jednoduše už nelze.
Je sice žádoucí, aby evropské země měly dveře otevřené pro nešťastníky, kteří se ocitli v nouzi kdesi v Africe, na Blízkém či Středním Východě. Současně ale musíme připustit i možnost, že s nimi v dostatečné míře nenalezneme společný jazyk a že riziko kulturního střetu tu bude vždy vskrytu na nás potměšile číhat. Možná, přiznáme-li si to, snad najdeme i způsob, jak riziku čelit. Opačný postup, jak se ukazuje, vede ke stockholmskému syndromu. V přeneseném slova smyslu samozřejmě.
Autor je spolupracovník časopisu Přítomnost
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
