Ivan Štern: Canon van Nederland aneb chlapské zpracování dějin
Holandská komise historiků nově obohatila takzvaný Canon van Nederland. Canon vznikl v roce 2006.
Jeho úkolem je být podkladem pro výuku holandských dějin a u mladých Holanďanů rozvíjet schopnost, jak zvládnout vlastní dějiny v jejich rozpornosti a protichůdnosti.
Čtěte také
Od počátku obsahuje výčet klíčových dějinných postav, a to nejen postav, na které mohou obyvatelé Nizozemí být hrdí, jako je Erasmus Rotterdamský, ale i darebáky a lumpy, s nimiž není radno se ukazovat v lepší společnosti. Například obchodníky s otroky. To samé se týká i historických událostí. Nepyšní se tu jen vzpourou Viléma Oranžského vůči Habsburkům, je tu zmíněno i selhání holandských vojáků v bosenské Srebrenici.
Holanďané by si díky Canonu měli být vědomi, že výklad dějin není něco, co se navždy zaleje do betonu, jak napsal v této souvislosti deník Volkskrant, ale je provokativním katalyzátorem debat nad vlastní historií.
Proto jej soustavně obohacují novými pohledy a dávají tak prvoplánově najevo, že přístup k dějinám se může měnit, ani ne tak na základě nových poznatků, i když samozřejmě ano, jako na základě vývoje dobové debaty nad hodnotami, o něž se stávající společnost opírá.
Dobro a zlo neexistují odděleně
To byl důvod, proč historická komise nedávno rozpracovala holandský podíl na obchodu s otroky. Onen chmurný příběh musí, jak pro změnu píše Handelsblad, zaznívat mnohohlasem a být nahlížen z rozdílných úhlů pohledu.
Čtěte také
Obsah, pojetí a způsob výkladu dějin tak nejen umožňují je zvládat v jejich protivenství, ale současně se stávají odrazem podoby dnešní nizozemské společnosti a věru, že se v zásadě nemá za co stydět.
Canon je projevem poctivého nahlížení na dějiny. Odmítá, jak je tomu třeba u nás nechvalným zvykem, stylizovat se v jejich výkladu do role obětí a snažit se zlo a příčiny příkoří hledat mimo sebe. Určitě tu sehrává roli i protestantská náboženská tradice. Jejím jedním z příznaků je přesvědčení o tom, že dobro a zlo neexistují odděleně, ale že se sváří uvnitř každého jednotlivce a že je na každém, kterak podlehne tomu či onomu nutkání.
Dost dobře si neumím představit, že by u nás takový kánon mohl vzniknout. Museli bychom například přijmout výklad čtyřicetiletí komunistické nadvlády nejen jako „Příběhy 20. století“, líčící komunistický teror, ale i jako hledání příčin toho, jak je možné, že za takové hrůzovlády se zrodila celosvětově proslulá nová česká filmová vlna nebo jen takové jedno obyčejné české divadlo jménem Semafor?
Asi bychom si nevystačili s prostomyslným antikomunismem, jako si s ním stačíme nyní. Pak bychom se možná jednoduše radovali z toho, že Milan Kundera dobyl navzdory oné době nesvobody jako jeden z mála Čechů celý literární svět, a nehledali bychom na něm jakési podivné mouchy.
Obávám se, že takové chlapství není v české tradici, zejména v té politické, pravidlem.
Autor je publicista
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
