Ivan Štern: Ani v Evropě není radno vyčnívat
I povrchnímu pozorovateli evropského jeviště sotva mohla uniknout jedna velice výrazná postava na scéně: Kaja Kallasová, bývalá estonská premiérka, nyní šéfová evropské diplomatické služby a místopředsedkyně Evropské komise. Sama nejspíš na vlastní kůži pocítí, kterak se nevyplácí ani uvnitř ctihodné Evropské unie příliš vyčnívat a nacházet se v rozporu s obecně sdílenou zdrženlivostí a opatrnictvím evropských politiků.
Je pravda, že ve svých vyjádřeních občas přehání, anebo pojmenuje něco, co si jiní sice myslí, ale nehodlají s tím vyrazit na trh. Nedávno v Mexiku se nechala slyšet, že přístup jeruzalémské vlády k Palestincům v Gaze a na Západním břehu Jordánu jí silně připomíná jihoafrický apartheid minulých desetiletí.
Čtěte také
Když kremelský vládce doporučil západním diplomatům, aby opustili Kyjev, plánuje jeho masivní bombardování, zbrkle prohlásila, že američtí diplomaté sice sbalili kufry, avšak evropská zastoupení zůstala. Přehlédla, že se v Kyjevě nehnuli ani Američané.
Rigidní zastánce diplomatické služby jako služby opatrnické a konzervativní by měl určitě pravdu, kdyby tvrdil, že někdo takový, jako je Kaja Kallasová, by diplomatům šéfovat neměl, nicméně přehlížel by jednu pro Evropu podstatnou skutečnost: Evropě je takových politiků zapotřebí jako sůl. Těch, co netrpí nedostatkem politické odvahy a nebojí se dopustit se i chyby.
Unie si řeže větev
Unie by se byla jistě mohla vyvíjet zcela jinak, kdyby se byla nezbavila podobně rozporné osobnosti, mající však značný tah na bránu. Míním tím bývalého britského premiéra Tony Blaira. Před 17 lety, kdy se v Unii poprvé volil předseda Evropské rady, jakýsi evropský kvaziprezident, naprosto ideálním kandidátem se tehdy jevil právě Tony Blair, nepřehlédnutelná a rozhodná politická osobnost s potřebným sebevědomím.
Volitelé se nakonec lekli vidiny, že si mezi sebe pustí někoho, kdo je bude přečnívat a kdo sebou nenechá cloumat, a raději proto zvolili namísto Blaira nevýrazného, údajně zběhlého vyjednavače kompromisů, bývalého belgického premiéra Hermana Van Rompuye. Neprohádám, když poznamenám, že si ho dnes na rozdíl od Blaira nikdo nepamatuje.
S Kallasovou hodlají zatočit především Francouzi. Připravili tři scénáře. Ať už se naplní kterýkoli z nich, učiní Kallasovou daleko více závislou na Komisi, čemuž by byla ráda její předsedkyně, anebo na Evropské radě. Ta by podle představ Francouzů neměla jen stanovovat politický rámec, jak je tomu dosud, ale naplňovat jej i konkrétní diplomacií.
Unie, namísto aby byla vděčná za každou výraznou osobnost, si opět pod sebou řeže další větev.
Autor je spolupracovník časopisu Přítomnost
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
