Ivan Hoffman: Zbytečná přísnost
Stává se mi častěji než zřídka, že při čtení autorů, které mám za dobré známé či dokonce za přátele, nesouhlasně zvedám obočí. Tím to ovšem končí.
Kategoricky si už zakazuji polemiku, natož veřejnou, s lidmi, jejichž názory nesdílím. Mám s tím špatné zkušenosti z doby, kdy jsem byl přesvědčený, že novinář nemá nikomu nadržovat a na své přátele, stanou-li se veřejně činnými osobami, především politiky, má být přísnější než na cizí.
Čtěte také
Po listopadu 1989 se řada umělců dala na politiku. Mezi nimi Jozef Jankovič, sochař a grafik evropského formátu, kterému jsem před tím několik let dělal fotografickou dokumentaci. S tím souvisely dlouhé rozhovory o umění a o životě a také třeba pozvání udělat koncert na jeho výstavě u Jindry Štreita na Sovinci.
Za práci jsem místo peněz získával grafiky, kresby a sochy. Když se Jankovič stal federálním poslancem a dal se dohromady s nacionalisty, všechny jeho obrazy jsem svěsil ze zdí.
Jak šel ale čas, bral jsem ta díla na milost a jejich autora si připomínal s původním obdivem a respektem. Vlastně bydlím v Jankovičově galerii. Navázat na přetrženou nit našich starých rozhovorů jsem ale nestihl. V červnu 2017 Jankovič zemřel a pouze z novinových rozhovorů vím, že se na sklonku života zabýval fenoménem manipulace.
Silné názory časem zeslábnou
Stejně jsem dopadl s Egonem Lánským, novinářem, který se zapletl s politikou. Komentoval jsem nějakou klientelistickou či korupční kauzu, která mu nesloužila ke cti, a až po letech mi došlo, že daleko důležitější bylo to, co jsem s tímto svým starším noblesním kamarádem zažil.
Čtěte také
Jednoho dne byl Egon pryč a zůstaly vzpomínky, které si už společně nepřipomeneme. Třeba jak v létě 1989 za mnou podnikl cestu z Mnichova na Hvar.
Seděli jsme v Jelse na balkóně s pohledem na přístav s plachetnicemi a Lánský se mnou točil rozhovor pro Svobodnou Evropu. Odpovědět na některé otázky by bylo totéž, jako se udat na policii. Musel jsem hodně kličkovat. Pak se změnil režim a Egon Lánský přijížděl na návštěvu.
Vždy s kyticí pro mou ženu a hračkami pro dcery. Pak jsme my Egona navštěvovali v Mnichově a posléze v Praze. Než se to pokazilo kvůli pitomé politice.
Tím, že člověk na někoho ukáže prstem, nezachrání svět. Na kauzy, ve kterých hraje roli něčí slabost, selhání, se zapomene. Silné názory časem zeslábnou a ztratí váhu.
Přesvědčení, že jsem nemohl mlčet, že jsem se musel ozvat, pak nahlodává pochybnost, zda jsem nebyl zbytečně příkrý, zda jsem třikrát měřil a počítal do deseti. Po letech pak necítím satisfakci, nýbrž prázdno po lidech, kteří byli v mém životě důležití a které jsem, jak mi to přijde dnes, zbytečně ztratil.
Daleko lépe snáším, když mí někdejší přátele kvůli politice nesouhlasně zvedají obočí nade mnou. Také je těch starých přátelství škoda, ale člověk se s jejich ztrátou lépe vyrovná, když je nevinen.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
