Ivan Hoffman: Vánoční návrat v čase

Vánoce slavíme u vědomí pozdějšího Kristova sebeobětování a následného zmrtvýchvstání. Na rozdíl od naprosté většiny Kristových současníků, my již o vánoční noci víme, že to dítě v betlémské kolébce přichází na svět, aby svou obětí smylo hříchy světa.

Čtěte také

Karel Hvížďala: Advent, chanuka a kwanzaa

Už 2000 let akceptují křesťané novou smlouvu, kterou s nimi uzavřel Bůh prostřednictvím svého syna. A stěžejním přikázáním této smlouvy je láska. K Bohu, k bližnímu, k sobě, k nepříteli.

Mnohokrát v historii se sázka křesťanů na lásku, jejímž synonymem je nenásilí, jevila jako lehkovážnost, naivita, nicméně se vždy mělo za to, že krev mučedníků je semenem křesťanů.

Často ovšem křesťané svou víru bránili či šířili mečem, to zakládá nejistotu, pochybnost, zda křesťanství přežilo díky tomu, že je křesťané ubránili, anebo proto, že silnější než naši nepřátelé byla naše víra.

Ten, který zná cestu

Sázkou na lásku je v každém případě křesťanství nesamozřejmým, riskantním světonázorem.

Čtěte také

Daniel Raus: O vánočním loupení

A je s podivem, jak optimisticky se rok co rok vracíme v čase do Betléma a inspiraci pro přežití v bezohledném, drsném světě nacházíme u jednoduchých pastýřů a éterických andělů.

Ten optimismus je založen na poznání, že křesťanství trvá a obnovuje se radostnou zvěstí, která není závislá na početnosti církví, na hodnotě církevního majetku anebo na tom, jak je církev politicky vlivná.

Mystériem, které věčně chybující, nedokonalé křesťany drží nad vodou, je to vánoční ticho, ve kterém se na konci cesty vracíme na začátek, kdy nám srdce říká, že je zde reálná naděje, že to s námi nakonec dobře dopadne, neboť na to, co má přijít, nejsme sami.

Ivan Hoffman|foto: Šárka Ševčíková

O Vánocích získáváme novorozeného spojence, který nás povede ke světlu. Přichází ten, který zná cestu. S ním nebloudíme, neboť míříme tam, odkud jsme přišli. Zase jednou se vracíme ke křížku.

Autor je komentátor Deníku