Ivan Fíla: Habermannův mlýn
V Bludově na Šumpersku stojí honosná Habermannova vila, naproti přes silnici průmyslový objekt, bývalý Habermannův mlýn, kde se odehrává děj stejnojmenného filmu z roku 2010. Mnichovský producent českého původu Karel Dirka mi dva roky před natáčením posílá scénář v němčině. Režii slíbil Juraji Herzovi, takže jde čistě jen o zakázku upravit ne moc vydařený text plný šablonovitých charakterů a konfliktů.
Co mi ale nejvíc vadí, je zásadní zkreslení historie. Část mé rodiny pochází ze sousedního Sudkova, někteří z předků Huberta Habermanna dobře znali a pracovali pro něj. Když se v roce 2003 odtajní soudní spis, vyjde po 63 letech najevo i pravda o Habermannově smrti.
Tu film, který se označuje za fikci, přitom ale používá reálné jméno hlavního hrdiny a reálnou lokalitu jeho mlýna, zcela ignoruje. Místo vraha Jiřího Pazoura, holiče z bludovských lázní, šíbra a karbaníka, který s Habermannem často prohrával v kartách, označuje za pachatele rozlícený dav, Habermannovy zaměstnance. Ti ve filmu mlynáře brutálně zlynčují a mrtvolu připoutají na mlýnské kolo.
S producentem vedeme nejen kvůli tomuto konci dlouhé diskuse, které nakonec nikam nevedou, takže zakázku odmítám. Dodnes si vyčítám, že se mi producenta nepodařilo přesvědčit.
Ukázat pravdu by bylo nejen silnější drama, především by ale obyvatelé Bludova nemuseli na sobě nést stigma vrahů nevinného člověka. Film zneuctil i památku Zdeňka Pospíšila, zakladatele bludovských lázní, za války předsedy ilegálního ONV, zobrazeného jako úlisného člověka hrajícího na obě strany.
Hubertovo tělo se nikdy nenašlo
Ve skutečnosti byly lázně po komunistickém převratu znárodněny a bolševický režim poslal Pospíšila ve vykonstruovaném procesu na 25 let do vězení za velezradu. Když byl po 11 letech s podlomeným zdravím propuštěn, vládl lázním znárodňovatel a Pospíšilův bývalý šofér Riedl. Pospíšilův vnuk dosáhl aspoň toho, že před natáčením je úlisná figura přejmenována na Pospíchala.
Mluvím s bludovským starostou, s dlouholetým kronikářem, s majitelem Habermannovy vily i s dalšími.
„Víte, co je nejhorší?“ říkají všichni shodně. „Že ti, kdo film viděli, tomu dodnes věří.“
Jdu podél železniční tratě, pak přes pole, stejnou cestou jako šel Habermann 7. května 1945 s dvěma členy lidové hlídky. Vedou ho do lázní, kde má zasedat revoluční národní výbor. Habermann u sebe má spoustu peněz a šperků. V lázeňské aleji se najednou objeví opilý Pazour, vytáhne pistoli a střelí Habermanna zezadu do týla. Oba hlídkaři utečou. Pazour pak tělo mrtvého mlynáře údajně hodí do blízké řeky Moravy.
Na hřbitově v sousední Chromči stojí dva hroby rodiny Habermannů. Jméno Huberta na nich ale není. Nebyl pohřben, jeho tělo se nikdy nenašlo. Vražda se začne vyšetřovat až v roce 1950 na podnět Habermannovy švagrové.
Pazour, který se po válce v hospodě v opilosti chvástá, že Habermanna zabil a je boháč, se k vraždě přizná, odsouzen ale není, vztahuje se na něj jeden z Benešových dekretů. Po dvou měsících ve vyšetřovací vazbě je propuštěn na svobodu. Žije rozmařilým životem, kupuje si nové motorky, utrácí v lokálech. Oddaný komunista, pod křídly partaje o jeho minulosti nikdo nemluví.
Jedu za naší tetou, vyprávím jí zážitky posledních dní. Teta mluví o božích mlýnech, Pazour se zabil na motorce na bludovské návsi. Pak jde do vedlejšího pokoje a přinese překrásnou brož.
„Tu dal Habermann naší mamce. Ten den, co ho Pazour zastřelil.“
Podívá se na mě a tiše se usměje.
Autor je spisovatel, fotograf, režisér a scenárista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
