Iva Pekárková: Nejsem pověrčivá. Zaklepat na dřevo!
Je známo, že čím menší kontrolu máme nad svým okolím a svým životem, tím býváme pověrčivější – a tím víc věříme na kouzla a čáry. To platí pro jednotlivce i celé národy. Dokonce i jeden konkrétní člověk – nebo národ – se může v obdobích, kdy se mu daří dobře, pověrčivosti skoro zbavit, a o to pověrčivějším se stát, když mu Štěstěna nepřeje.
Čtěte také
Víte, na kolik pověr a „znamení“ věřili třeba černošští otroci v Americe? Jejich předkové si přivezli z Afriky animistickou víru a oni, lidé, kteří nad svým okolím a svým životem neměli vůbec žádnou kontrolu, si ji upravili po svém.
Ještě dnes narazíte na černošky, které si odmítají postavit kabelku na zem, protože to by přišly o všechny peníze. Bojí se taky rozbitého zrcadla – toho se ostatně děsila i má babička, a když moje máma onemocněla, připisovala to právě zrcadlu, které jsem jako malá upustila na zem.
Moje babička měla nelehký život, a i když tvrdila, že v Boha nevěří, neustále pátrala po „znameních“. A věcem, které spolu nejspíš nesouvisely, připisovala kauzální vztahy.
Čtěte také
Čarování je velká námaha, zejména když se situace ve světě změní a stará osvědčená kouzla už nestačí. Dodnes se pamatuju na utrápené animistické šamany z kmene Jao v severním Thajsku, kteří pořád a pořád nemohli přijít na kouzlo, které zabrání thajské vládě vyslat do hor vojáky, aby jim posekali jejich opiová pole. Byli si jistí, že kouzlo existuje, ale nedařilo se ho objevit.
Ale nebudu si dělat legraci z lidí, kteří věří pověrám a kouzlům.
Všichni jsme pověrčiví
Pověrčiví jsme samozřejmě všichni. Nikdo z nás se nedovede na sto procent oprostit od přesvědčení, které do nás už od narození, zjevně i podprahově, chtíce i nechtíce, hustili všichni naši blízcí. Je to v nás jako v koze, ať se nám to líbí, nebo ne.
Když mně, studentce mikrobiologie a virologie – a věřím, že racionálně myslící osobě – přeběhla cestou na zkoušku přes cestu černá kočka, pokaždé mě to vyděsilo: zaručeně mě vyrazí! Trvalo to jen okamžik, samosebou, pak se ozvalo racio a vysmálo se mi.
„Nejsme pověrčiví!“ žertovali jsme s kamarády. „Honem to zaklepat na dřevo.“ Dlouho jsem věřila, že jsem se velké části své pověrčivosti skutečně zbavila.
A vidíte to: Teď, když se svět hroutí ještě rychleji, než jsme zvyklí, v zemi, ke které jsme léta vzhlíželi jako ke stabilní, zabezpečené demokracii, hrozí státní převrat a my s tím jako jednotlivci nemůžeme dělat vůbec nic, se ve mně probudily atavistické pudy zmateného šamana.
Racio si s nimi neporadí. A já zoufale pátrám po znameních, jakýchkoli znameních, i těch sebepitomějších, která mi dají naději.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
