Ivan Binar: Muka volby

Kam se poděl obsah? Kde jsou členové platící své straně členské příspěvky, aby mohla existovat a hájit jejich zájmy?

Apolena Rychlíková: Lidská práva jsou i práva sociální a nově i ekologická

• Upravit
• Smazat

„Tady se hezky vlezeš do téhle klece, abys viděla, jaká nesvoboda byla za komunismu,“ řekl mi jednou nějaký aktivista na Národní třídě, když se připomínalo dvacet pět let od sametové „revoluce“.

Jako bychom se pohybovali v krajině tekutých písků, není čeho se chytit, pevný bod ufrnknul ke hvězdám, kladkostroj, který by pohnul světem, není kam upevnit, hýbat zeměkoulí se nebude.

Z obecně užívaných pojmů, srozumitelných a nezpochybňovaných po věky, se vytrácí obsah, mění se jejich významy, všechno je relativní. Pravda už není pravdou tak docela, lze ji zpochybnit, za jistých okolností může být pravdou částečnou, pravdou jenom pro někoho, pravdou neúplnou, ne zrovna pravdou… Co když je nepravdou: lží?

Když jsme u té lži, třeba je na ní kousek pravdy? Třeba se nám lež jako lež jenom jeví? Vždyť přece není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu... Jakápak lež? Jakápak pravda?

Největší problém lidstva

Politické strany sloužívaly k tomu, aby stranily určité, jasně definovatelné části společnosti, aby se zasazovaly o její zájmy a potřeby; aby se při tvorbě zákonů a jejich prosazování na někoho nezapomnělo.

Koho zajímá ekologie? Jak nepřesvědčovat přesvědčené a mluvit o ochraně přírody

Zpráva o drancovaných oceánech či zamořeném ovzduší dokáže někoho nadzvednout, zatímco jiného zanechá chladným. Jednak mají lidé různé žebříčky hodnot a jednak za důležité považují rozdílná témata. Zájem ale také dokáže probudit způsob, jakým zpráva problém popisuje a do jakého kontextu jej usazuje.

Rolníci volili agrárníky, katolíci lidovce, dělníci sociální demokraty a tak dál. Strany měly členy a ti platili příspěvky, aby bylo na činnost. Politika bývala službou – nelehkou službou voličům, veřejnosti, službou lidu.

Nějak se nám to za dnešního stavu politiky zvrtlo. Nebo dokonce zvrhlo? Po letech dvou totalit je naše vlast už po tři desetiletí svobodnou zemí, je opět republikou – věcí veřejnou. My, její občané máme osud ve svých rukou, jsou tu instituce, jaké demokracie předpokládá, aby byla doopravdy vládou lidu.

Jenže nám to lidovládnutí moc nejde. Politika, služba občanům, se proměnila ve výnosný job: lze tu přijít k penězům a k moci. Politická uskupení máme všelijaká, tradiční strany ztrácejí dech, jejich programy jakoby vyčpěly, potácejí se ve vnitřních problémech, v krajině tekutých písků se roztékají v bezradnosti, šmátrají kolem sebe, hledají, nač by ulovily co nejvíc voličů.

Na politickém závodišti se objevují jakési nové útvary, těžko uchopitelné, významně se tvářící, jako by se tu čekalo jenom na ně. Říkají si hnutí, členů mají málo, malounko, programy všelijak poskládané z toho, co zrovna frčí, co by mohlo zabrat u většiny voličů, ohánějí se nesplnitelnými sliby, samozvaní spasitelé světa a okolí. Beztvaré a bezkoncepční měňavky se přelévají po veřejném prostoru a zaplňují ho bezobsažnými kecy, hauzírují se štěstím pro každého. Skutek utek´, sliby chyby.

František Tichý: Mobily a ekologie

Třídění odpadu se ve většině domácností stává běžnou praxí. Nejvíce se asi třídí plasty, sklo a papír. Zájem o separaci dalších odpadů, jako je například vysloužilé elektroniky a především starých mobilů, je už ale velmi malý.

A volby? Zdá se, že pro mnohé voliče nejsou volby příležitostí dát hlas kandidátovi, který mluví jejich jazykem, o němž jsou přesvědčeni, že bude hájit jejich zájmy; zdá se, že pro mnohé jsou volby sázkou při dostizích: svůj hlas dávají nejúspěšnějšímu koni, o němž předpokládají, že vyhraje.

Zatímco si politikové vystačí s politikováním a jejich největší starostí je, zda budou příště znovu zvoleni a občané voliči se starají, aby se měli dobře: co a jak uvařit, na které pláži strávit dovolenou, kde si vypůjčit a jak splatit dluhy, co na sebe a jak se uživit, naše krásná modrá planeta, náš domov, už má člověka a jeho počínání po krk.

Země se chystá setřást obtížného parazita, který si jí neváží, který drancuje přírodní bohatství, ničí ekosystémy, zamořuje odpadem souš i moře, myslí jenom na sebe, aniž by bral ohledy na jiné živé bytosti, na svoje bratry. Až se Země toho nepříjemného tvora, člověka, zbaví, úlevně si vydechne. Ale kdo by si něco takového připouštěl...

Ivan Binar|foto: Věra Luptáková

Najde se mezi politiky, mezi mocnými světa aspoň jeden, který najde odvahu otevřít ústa a bez obalu pojmenovat největší problém lidstva – nebezpečí zcela reálné a neodvratné ekologické katastrofy, která se na člověka řítí a jejíž rychlost se zvětšuje? Kdo řekne nahlas pravdu, o které se jenom šušká? A kdo mu uvěří? Kdo bude takového politika bude volit?