Iva Tereza Grosskopfová: Sny a přání
Dnes chci hovořit o našich největších přáních a taky o tom, že dokud žijeme, můžeme si je splnit. Současná společnost je plná úzkostí. Hledáme něco pozitivního. Jenže to moc nenacházíme. Toužíme po inspiraci, impulsu, světle do našich životů, ale…
V rovině přání si to své čas od času sesumírujeme, ale většinou nezrealizujeme, protože nám v hlavě běží programy a důvody, proč ne: „Teď musíš tohle, není čas, až později.“
Čtěte také
A jeden z mála okamžiků, kdy se to mění, bývá nemoc, nebo jiná přelomová, často krizová, situace. Dobré je na tom to, že se skutečně zastavíme a díváme se jinak, smutné ovšem, že si naše vnitřní přání a radosti často zakazujeme až do posledního okamžiku.
Co si opravdu v našich životech přejeme a co pro to děláme? Neprožíváme radost, nedovolujeme si plnit svá přání, ale přitom jsme to jen my sami, kdo to může ovlivnit. A kdy nám je skutečně dobře?
V šíleném závodě, kdy ani nevíme, kam a proč běžíme, nebo třeba jen na procházce lesem s těmi, které máme rádi? Je nám skutečně nedostupné během života to, co nás dělá šťastnými?
Dokud to jde, život se má žít
Nezisková organizace „Sanitka splněných snů“ plní přání lidem, kteří si ho sami nemohou splnit. Většinou jsou na konci života a mají sen – nejčastěji někoho zase vidět, obejmout se.
Čtěte také
Aktivitu založila záchranářka Petra Homolová a zadarmo splní jeden sen tomu, kdo si ho nemůže splnit sám. Sanitka je civilně vybavená a uzpůsobená tak, aby se ten, kdo v ní jede, mohl dívat ven. Všechny přístroje zachraňující život, jsou uschovány, aby nic nepřipomínalo klasickou záchranku.
Je tu ale permanentní zdravotnická pomoc a s tím, kdo si plní svůj sen, může jet kamarád, nebo někdo z rodiny. Prostředí i lidé jsou tu vlídní. A sny, co se plní, jsou velmi silnými příběhy.
Jeden za všechny: Na sklonku života byl od sebe oddělen pár, který si své ano řekl v roce 1956. Paní už byla dezorientována a musela být v permanentní péči zdravotnického zařízení. Její manžel skončil v jiné nemocnici a jeho život se chýlil ke konci.
Oba se před svým odloučením velice milovali a snem manžela bylo ještě jednou, vidět, pohladit a políbit svou Irenku, naposled ji sevřít v náručí a říct jí, že je navždy jeho jediná. Sen se stal skutečností. I když se paní Irenka občas „ztrácí“, manžela poznala, celou dobu se jej něžně dotýkala a starala se, jestli se mu dobře sedí, zda není unavený.
Čtěte také
A milující manžel jí se slzami v očích chválil delší vlasy. Tolik se mu líbila a šťastně jí to opakoval. Takové chvíle jsou vzácné. Jsou to vlastně ty nejjednodušší, ale nejsilnější okamžiky a situace – prosté objetí, pohlazení, čas s někým, láska.
Děkuji lidem ze „Sanitky splněných snů“ za možnost prožitku lidství, za to, že rozdává radost a pomáhá uskutečnit lidem sny, na které už sami nestačí, ale uvědomili si, že jsou pro ně nejdůležitější.
Kéž bychom nemuseli čekat, až nám někdo pomůže, ale plnili si svá přání a sny, které máme, daleko dříve. Dokud to jde, život se má žít.
Říká se, že největší štěstí je dát štěstí někomu jinému a já dodávám, že nejprve je dobré si dovolit mít radost a prožívat štěstí sami. Teprve potom můžeme rozdávat, protože je z čeho.
Autorka je publicistka a dokumentaristka
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
