Iva Špačková: Kdo vládne zahradě
Ať se ve světě děje cokoliv, příroda si žije vlastním tempem a s ní i květiny na zahradě. Všechny jsou nádherné, jen každá jinak. A každá asi jinak cítí to, proč a kdy kvete. První v roce se objevují sněženky. Ač jsou křehké, něžné a štíhlé, prorážejí srdnatě sníh, i když ještě mrzne. Snášejí to statečně a dokazují, jak jsou silné. Obdivuji je a pokouším se do nich vcítit.
Zavírám oči a najednou je mi chladno, z těla mi vyrážejí lístky a hlavou mi profukuje studený vítr. Nevadí mi to, raduji se, že jsem venku a rozhlížím se po té kráse kolem. Je mi nádherně. A i když vím, že si neužiji teplo, nebudu si povídat s ostatními květinami a nebude mě lechtat opylující hmyz, jsem šťastná.
Vydobyla jsem zem pro druhé, jsem na to hrdá a jako novicka v bílém závoji se odevzdám Bohu – naší zahradě – a ničeho nelituji. Ještě se nechám pohladit prvními paprsky slunce a po prvním jarním dni pomalu odcházím.
Bledule právě na to čekaly, potřebovaly, aby slunce svítilo častěji, aby i ony mohly vyrazit do světa. Svou barvou sice ještě připomínají sníh, ale už nemusí bojovat o holé přežití jako sněženky, kalichy mají naducanější, dívají se kolem sebe zvesela a volají: „To jsme hezké, že?“
Statečné vládkyně
Krátce po nich provoňují svět fialky. Fialovou barvou chtějí odvrátit pozornost od bílých bledulí. Blahobytnou něhu střídá smělá vášeň. „Přivoň si ke mně a uvidíš, koho si budeš chtít dát do vázičky, zda kvítek bez vůně, nebo mě,“ jakoby říkaly. „Vezmu si vás obě, abyste se nehádaly,“ říkám a najednou vím, že na tom sněženky, kterých mi vždy bylo líto, jak to mají těžké, nejsou tak zle. Nemusí se totiž s nikým přetahovat o přízeň a celá zahrada patří je jen jim.
Na místě sněženek vyráží ze země plicník lékařský a já obdivuji, jakou taktiku k upoutání pozornosti volí on. Každý květ této léčivé rostliny má jiný – první je fialový, druhý růžový a třetí modrý. Včelám procházejícím jeden kvítek po druhém se to bezesporu líbí a to plicníku dokazuje, že pánem zahrady je v tu chvíli on.
Krátce po plicnících vyrážejí vzhůru narcisy. Jsou nádherné, ale vyzývavou smělost fialek nemohou ani svou sytou žlutí přebít, tak je od nich raději odkláním, aby na ně nežárlily a myslely si až do poslední chvíle, jak jsou jedinečné.
Tulipány nesoutěží s nikým, svou důstojnou elegancí spojenou s lehkým snobismem to nemají zapotřebí. Vyraší ven, hrdě čekají na svůj okamžik, pak se rozvinou, pokynou světu a důstojně padnou bez jakýchkoliv pochybností o tom, že zahrada patřila jim.
Kosatce ohromují krátce po nich svou výškou a kontrastem pevného stvolu a nesmírně jemných květů. Vypadají podobně, jako když se baletkám na pevných nohách chvějí nadýchané volánky průsvitných sukní jemných jako obláčky. Kosatec nesoupeří s nikým, to jen jeho stvol si myslí, že vládne všem.
Pivoňky omámí svou vůní půlku zahrady. Jsou obrovské, rozšafné a rozdováděné jako bakchantky, jež v řecké mytologii provázely boha Dionýsa. Nepřemýšlejí o tom, zda ovládají zahradu, naplno si užívají života a za svou živočišnost také platí. Jejich krása brzy opadává a zanechávají pod sebou hromadu okvětních lístků podobně, jako když z hostiny napadá pod stůl mnoho nevábného jídla.
Když pak zahradu zaplní skromné sedmikrásky a pampelišky, je už léto v plném proudu. Chudobky ani smetanky nemají ambice nikomu na zahradě vládnout. Slouží ostatním a radují se ze života v podzámčí blízko trávy.
Královnami zahrad se pak stávají růže. Zda to je tím, že si o nich nikdo kvůli jejich trnům nedovolí smýšlet jinak, nebo zda toto postavení získaly díky své kráse, nelze zcela rozsoudit. Fakt je však ten, že jsou okouzlující a k tomu velmi houževnaté.
Půvabné zůstávají až do podzimu a role panovnic jim tak patří oprávněně. Statečně dokonce vzdorují prvním mrazům, ale i když se až do poslední chvíle snaží vypadat důstojně, je zřejmé, že jejich vláda končí.
Pár měsíců pak zahrada odpočívá, než se v ní, někdy už v únoru, začnou znovu objevovat první statečné vládkyně – sněženky.
Autorka je redaktorka Seznam Zprávy
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
