Iva Pekárková: Základní pocit vděčnosti
Setkala jsem se s ním před lety na Tchaj-wanu. Čun-Hung (což do angličtiny překládal jako John) bydlel už překvapivou spoustu let v jednom bezvýznamném muzeu umění. Nebyl doslova součástí sbírky, i když na tohle téma zažertoval (a pak skromně dodal: „Ale kdo by se na mě chodil koukat, že jo?“), ale neměl tu vlastní byt ani kamrlík.
Po zavírací hodině si přetáhl bambusovou zástěnu kus od zdi, rohož, která za ní byla schovaná, si rozložil na podlahu a ze skříně nápadně podobné díře v rohu vytáhl pár svršků a toaletní potřeby. Má prý obrovské štěstí: v muzeu je sprcha. A i jinak má obrovské štěstí: smí žít tady, v pohodlí, obklopen krásnými věcmi.
Čtěte také
Jasně, třeba kecal. Nedělám si iluze, že jsem mu viděla až do myšlenek, Číňané jsou přece známí tím, že se dovedou tvářit neproniknutelně. Já jsem ale osobně přesvědčená, že říkal pravdu a nic než pravdu: byl za kus podlahy ukrytý posuvnou stěnou z bambusu upřímně vděčný. Už řadu let.
S Čun-Hungem jsem po dvou nebo třech letech občasného e-mailování ztratila kontakt. Nevím, co s ním je dnes. Ale věřím, že ať ho osud zavál kamkoli, je za to osudu vděčný.
Jasně, že jsme to nechápali
Čtěte také
Čun-Hung žije přesně podle ideálu Dr. P., který za mého dětství vedl fotokroužek v Praze. Předtím, pokud vím, učil Dr. P. na univerzitě, ale po příchodu Rusáků ho vyhodili, a tak teď vedl fotokroužek. Byl to už v 70. letech starší pán, vdovec, a trpěl jakousi nemocí, o které nemluvil. Místo toho mluvil o podivné záležitosti, které říkal „základní pocit vděčnosti“.
Nedělám si iluze, že jsem mu tenkrát rozuměla, zajímalo mě jen to, co říkal o expozici, závěrce, hloubce ostrosti a o tom, jak nejlíp nasoukat film do kazety nebo ho nabít do tanku. Pochopila jsem až mnohem později, co se nám snažil sdělit. Přál si, abychom věděli, že život je dar, a ať si s námi osud pohraje jakkoli, měli bychom být za život vděční.
Za jeho slovy nebylo, pokud vím, žádné náboženství, nesnažil se nás naverbovat do sekty. Jen si přál, abychom v životě byli co nejšťastnější. „Základní pocit vděčnosti“ ke štěstí napomáhá.
Neříkám, že jsem mu nevěřila. Jen mi dlouho trvalo, než jsem pochopila, co měl na mysli. Možná se mi to povedlo až na Tchaj-wanu. Díky chlapíkovi jménem Čun-Hung, který si říkal John a který byl už léta vděčný osudu za to, že si smí každý večer rozložit rohož za bambusovou zástěnou v muzeu umění.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
